Jiřímu Mácovi z Chebu by asi nikdo nehádal 83 let. Jak sám říká, jako rybička se cítí proto, že se od 40ti let sprchuje studenou vodou. V důchodu by už mohl být 23 let. Ale není. A co víc, letos se mu dokonce podařilo zvítězit v prvním ročníku soutěže o nejlepšího podnikatele Chebu.

Vyhrál jste v kategorii živnostník v soutěži Podnikatel města Chebu. Jaké jste měl pocity, když vás vyhlásili?
V době vyhlášení jsem byl na plánovaném čtyřdenním knihařském semináři ve Žďáru nad Sázavou. Cenu tak převzala dcera. Když jsem se dozvěděl, že jsem vyhrál, byl jsem příjemně překvapený.


Zdá se mi to, nebo je knihařů jako šafránu?
To máte pravdu. Je to dáno především moderní technikou.


A věříte tomu, že se – podle některých – blíží konec papírových knih?
To ne. Existují už staletí a myslím si, že zde ještě nějaký čas budou. Snahy o přesunutí textů do elektronické podoby pozoruji, kniha je však kniha.


Řekněte, jak jste se vy sám k řemeslu dostal?
Jednoduchou knihařinu jsme měli už ve škole. Díky tomu jsme věděli, jak knihy udržovat, umět si je opravit, udělat na ně desky. Navíc – naproti škole stálo knihařství, kde jsem řemeslo okoukával. Jen tatínek z toho neměl příliš velkou radost – chtěl ze mě mít stavitele. Jeho kamarád byl ředitelem stavební školy a od desíti let mi naháněl hrůzu tím, když tatínkovi říkal: Já ti z toho kluka udělám pořádnýho stavitele. (smích)


Liší se současné knihařské techniky od těch z dob, kdy jste byl v učení?
Samozřejmě, i v našem oboru nelze pokrok zastavit. Na knihařských seminářích, které se pravidelně konají, se s různými novinkami seznamujeme. Leckdy ale potřebujete využít i původní techniky, abyste knihu mohli opravit.


Co máte vlastně na knihařství nejraději?
Asi nejvíc to, že nejde o jednotvárnou práci. Každá kniha chce něco jiného, na některé musíme vytvořit krabici, aby se kniha nepoškodila, a tak dále…


Jsou knihy, na které si vzpomenete a řeknete si: to když jsme předělávali tuto a tuto knihu…
Abych vám řekl pravdu, snad u každé předělávané knihy si přeji, aby si pro ni její majitel přišel co nejpozději. Abychom si ji mohli ještě chvilku prohlížet (smích).


Vážně? To je milé. A vzpomenete si tedy na tu nejstarší?
Ta byla asi z roku 1554 a byla krajského archívu. Jednalo se o staré kupní smlouvy. Zajímavé bylo, že když ji už kdysi někdo opravoval, zalepil titulní list. V archívu měli za to, že šlo o dokumenty z let 1590. Když jsme pak listy oddělili, zjistili jsme, že jsou téměř o půl století starší.
Měli jsme u nás také různé zajímavosti, originály – například Čelakovského. Mimo knih ale také například rámujeme. Díky tomu jsem mohl rámovat obraz Jana Zrzavého, kterého jsem poznal, když se v Chebu otevíral archív.


Vy děláte snad vše. S čím můžete tedy lidem pomoci?
Můžeme převázat, svázat či přebalit knížku, vyrábíme ale také třeba krabice na dokumenty. Jedna paní, která k nám chodí, sbírá pohledy. Našich krabic doma musí mít snad 'stovky'. (smích) Vyhovět můžeme i tomu, kdo má doma dokumenty, které by si chtěl nechat. Ty totiž podlepujeme.


Co když ale nebudu vědět přesně, jak bych chtěla knížku přebalit?
Máme mnoho zákazníků, kteří přijdou a nechají výběr na nás.


Knihařství se zdá laikovi jako idylické řemeslo. Kdybyste měl nalákat mladé učně, aby šli obor studovat, co byste jim řekl?
Těžko říct. Oni by možná i zájem měli, ale doby, kdy nás tady bylo patnáct, jsou pryč. Zůstali jsme dva. Většina institucí šetří, není to tedy snadné, jak se zdá.


Vidíte, o cenách jsme se ještě nebavili…
To je individuální. Jsme ale schopní i za 250 korun udělat pěknou plátěnou vazbu. Mimo to už děláme 'celokůži' za cenu polokožené vazby.


Vy původně nejste z Chebu. Jak jste se sem dostal?
Strýc měl v Salajně statek. Byl jsem zde na prázdninách už jako učeň. Mohl jsem sice nastoupit v Praze, ale kamarádi mě přemluvili. Kvůli tomu, že jsem brzy mistroval, musel jsem mít odborné vzdělání. Šel jsem proto opět do školy.


Jste rád, že jste Cheb vyměnil za Prahu?
To určitě! Nelituji toho, ani jsem nelitoval. Naopak jsem ještě přemlouval rodiče, aby se sem také přestěhovali.