Deník na návštěvěZdroj: Deník

„Přišla jsem do Nebanic před čtyřiceti lety, kdy tady byl státní statek a při něm jezdecký klub,“ zavzpomínala na začátky v Nebanicích Eva Šimáčková. Tehdy tady bylo pět koní. „Ještě za statků jsme to rozšiřovali a v době, kdy jsme je v roce 1990 privatizovali, jsme měli jedenáct klisen a hřebce.“ Zatímco se Eva Šimáčková věnovala skokům a drezúře, její manžel Miloslav se věnoval zápřahům. „Koupili jsme první pár kladrubských klisen a postupně rozšířili chov teplokrevných koní i na chov kladrubských koní. S kladrubskými koňmi manžel zapřahal. Musel se tím prokousat, všechno se naučit. Postupem času začal jezdit závody spřežení,“ řekla Eva Šimáčková. Později si řekl, že by bylo stálo za to pořádat soutěže i doma, v Nebanicích. „Vybudovali jsme tady trať a začali pořádat závody. Ze začátku jsme pořádali skokové závody doplněné překážkovou jízdou kočárů. Později jsme připravili kompletní trať,“ popsala počátky. Ani pak se ale soutěže spřežení nepořádaly samostatně. Na závody přijelo pět účastníků a i to byl úspěch. Postupem doby přijíždělo stále více jezdců. Soutěž se stala mezinárodní a do Nebanic začali jezdit i zahraniční účastníci. „Zvali jsme více federací a i rozhodčí byli zahraniční. A protože o nás podávali dobré reference jednoho dne přišlo z Mezinárodní jezdecké federace, že jsme byli jako první z východního bloku vybráni a dostali jsme kvalifikaci světového poháru.“ V té době mezinárodní závody spřežení v ČR pořádal jen Národní hřebčín Kladruby nad Labem a Nebanice. „Byl to velký úspěch a byli jsme za to moc rádi. Začalo sem jezdit více účastníků a dnes jsme známí po celé Evropě, soutěžili tady ale už i Američané,“ řekla Eva Šimáčková. Pořádání takových závodů ale není nic jednoduchého. Z počátku se na jejich organizaci podíleli jen manželé Šimáčkovi a členové nebanického jezdeckého klubu, což bylo dost náročné. „Naštěstí se nám ale podařilo vedle sebe vytvořit tým nadšenců v čele s Martinem Řezníčkem, kteří nám nyní s pořádáním závodů pomáhají. Starají se o kancelář závodů, o reklamu a snaží se najít sponzory. Jde o dost nákladnou akci. Finančně nám pomáhá i město Cheb a Karlovarský kraj. Bez této pomoci by dnes nešlo závody pořádat."

V současné době se v Nebanicích starají o čtyřiašedesát koní. Chov je nyní zaměřen na drezurní koně a žezlo po svých rodičích převzala jejich dcera Karolína, která má ke koním vztah už od malička. To ostatně ukazují její úspěchy. „V roce 2012 jsem byla mistryně republiky v drezúře. Dá se ale říci, že se mi dařilo po celou dobu v dětské i juniorské kategorii a umísťovala jsem se na předních příčkách,“ sdělila Karolína Šimáčková, která byla v roce 2014 oceněna jako sportovec města Chebu. „Teď se více specializujeme na závody mladých koní od čtyř do šesti let. Tam už to není tak zaměřené na mě, ale na koně.“ I tady sklízí úspěch a koně z nebanické farmy se pravidelně umísťují do třetího místa. „Jsem ráda, že se mi daří, protože laťka z doby, kdy naše koně jezdili profesionálové, byla nastavená dost vysoko,“ usmívá se. To, jestli bude mít kůň předpoklady pro dobrou jezditelnost se podle chovatelky nepozná hned po narození, jak si mnozí lidé myslí. „Někdy se narodí krásné hříbě, sledujeme ho, říkáme si, že bude úžasný, jenže pak se ukáže, že má skvělý potenciál, ale je složitý na ježdění. Jaký opravdu bude, se ukáže až ve výcviku. Navíc každý kůň má jiný charakter, jinou hlavu a na každého platí něco jiného. Každý z nich potřebuje individuální přístup.“

A jak vypadá takový běžný den na farmě? „Začínáme každý den v sedm hodin ráno. Krmíme, pustíme koně do výběhu, během dne musíme vyčistit stáje, připravit je na odpolední zavírání, následuje opět krmení. To je jedna část. Pak jsou tady tréninky. Když jsme v plném počtu, mohu trénovat od rána. Jezdím sedm koní a s každým strávím hodinu a půl. Takže je to zápřah. Tím, že na mě rodiče farmu převedli, čeká na mě ještě administrativa,“ přiblížila Karolína Šimáčková. To, že rodiče předali farmu dceři, ale neznamená, že by si nazuli bačkory. „Moc mi pomáhají. Mamka s námi funguje od rána do večera. Otec mi pomáhá s rostlinou výrobou. Máme celkem 360 hektarů, z toho je 150 hektarů luk a pastvin. Ostatní je orná půda. Pomoc rodičů je opravdu velká výhoda. Dále mám výhodu v dlouholeté a spolehlivé zaměstnankyni Zuzce Sejákové ,bez které bych vše těžko stíhala."

Koně jsou pro Šimáčkovi dřina i radost. „Koně jsou pro nás náš život, který máme rádi. Nabije vás, když se rodí hříbata, když vyhrajete na závodech a celkově chvíle s koňmi jsou krásně stráveným časem. Člověk je šťastný i z toho, když se daří v tréninku, když se kůň naučí něco nového,“ shodly se obě. Samozřejmě jsou ale i těžké okamžiky. A jak Eva i Karolína Šimáčkovy říkají, dřina to není. Na tu jsou zvyklé a není jim na obtíž. „Když koně prodáváme, to vždycky obrečíme. Pak je hrozně smutné, když je kůň nemocný. Právě to bývají ty nejtěžší okamžiky, které tady zažíváme,“ dodaly.