Všechny záběry, které lidé uvidí, jsou vaše?

Ano, před dvaceti jsem je natáčel. Některé jsou také mého bratra. Jen z let 1990 až 1992 roku mám dohromady přibližně 30 až 40 hodin záznamu. V době revoluce jsem pracoval ‚na dráze‘, takže jsem si musel s kolegy měnit služby, nebo si vybírat dovolenou.

Natáčel jste je jen pro sebe?

Tenkrát ano. Pak jsem se domluvil s Vencou Srpů, který v té době pracoval v muzeu, že by se záběry měly archivovat.

Jistě jste po 17. listopadu ani za kamerou nebyl odříznutý od pocitů…

Tenkrát jsem měl povznášejí pocity. Před tím jsem pořádat na něco nadával. V prvních třech měsících jsem zjistil, že už nemám na co. Byl jsem opravdu spokojený. To se ale nedá říct o dnešní době.

Kde vznikla myšlenka dát film dohromady?

Většinu materiálů z té doby jsem dal k dispozici chebskému muzeu, ale velkou spoustu mám ještě doma. Už dřív mě napadlo je zkompletovat. Z jara jsem se bavil s doktorkou Ivou Votroubkovou z muzea, že bych jim pásky zdigitalizoval. A přitom jsme se začali o filmu bavit. Můj původní záměr byl, že by film monitoroval Cheb právě v těch nejdůležitějších letech 1989 a 1990. Po dohodě s paní Brabačovou z ‚města‘ jsem se domluvili, že bude o celých dvaceti letech.

Je možné říct, co bylo při sestavování filmu nejtěžší?

Asi vybrat záběry, které se uveřejní. To jsem dělal snad od jara. Nejdřív jsem dal dohromady tři hodiny záznamu a z těch se postupně ubíralo. Určitě je mi líto, že se tam mnoho záběrů nevešlo.

Nebude se film i prodávat? Jistě by mnoho občanů Chebu zajímaly události natolik, že by ‚snesli i nějakou hodinu záběrů navíc‘…

To je spíš otázka na město. Ale osobně si myslím, že by to byl dobrý nápad. Mohlo by se tam pak dát daleko víc záběrů. A hlavně, když to člověka nebude bavit, může to vypnout.