Kde jste před sametovou revolucí v roce 1989 působil?

Bylo mi 46 let, žil jsem v Chebu a snažil jsem se podnikat v tehdy povolených mezích. Napřed šlo o přidruženou výrobu tělovýchovné jednoty Jezdec, které jsem tím přispíval na provoz, od března 1989 pak na základě vyhlášky, jež povolovala podnikání v některých oborech. Peníze na investice nebyly. Objevil jsem sítotisk. To byla technologie, na kterou jsem si vše potřebné mohl vyrobit sám. Velká část přípravy tisků byla fotografická, což jsem ovládal. Spolupracoval jsem s význačnými výtvarníky našeho kraje.

Tehdy jsem se neangažoval. Práce byla pro mne hlavní a vyplňovala můj život. Sledoval jsem emigraci lidí okolo mne, ale sám jsem o ní neuvažoval. Měl jsem dvě děti, postavil jsem rodinný domek. To se těžko utíká. V podnikání se začalo uvolňovat. Věřil jsem, že postupně musí být lépe.

Jaké vzpomínky na dny kolem 17. listopadu máte?

První zprostředkované informace o dění v Praze jsem získal v chebském divadle. Měli čerstvé zprávy od dramaturga Martina Urbana, který byl zrovna v Praze. Divadla tehdy byla centrem dění. Nebyl internet, informace se vzápětí šířily prostřednictvím studentů, kteří je vlaky rozváželi do menších měst a hlavně do divadel, odkud se šířily dál.

Na úplně první schůzce v našem divadle s pražskými studentkami v pondělí 20. listopadu jsme se dozvěděli podrobnosti z Prahy. Vyvstala potřeba tuto informaci dostat mezi lidi. Nabídl jsem se, že vytisknu plakát. Ten byl přes noc hotov a druhý den ráno již visel ve vitrínách po Chebu. Někdy kolem poledne pak za mnou přiběhl Zdenko Vlach, herec z chebského divadla, abych byl připraven, že pro mě přijdou. Milicionáři (Lidové milice, tzv. ozbrojená pěst dělnické třídy, byly dělnické bojové jednotky 1948-1989 - pozn. aut.) se pídili, kdo to tisknul. Slyšel jsem, že snad i rozbíjeli sklo těch vitrín, aby plakáty vytrhali. Nenašli mě. A později už měli jiné starosti.

Tehdy to na mě nikdo nepráskl. Nějaký čas před těmito událostmi jsem měl méně štěstí. Na základě falešného udání jsem byl tři měsíce ve vazbě v Ostrově nad Ohří. Byl jsem tehdy soudním znalcem a došlo na mě anonymní udání, že beru úplatky. Řekl jsem vyšetřovatelům, že odhad nemůže být exaktní stanovení ceny. Má určitý rozsah a já jsem se držel té nižší možné hranice, abych nepoškodil lidi. A to mělo být poškození státu o 35 000 korun. Žádné úplatky mi prokázány nebyly. I když na mě nic neměli, prokurátor věc neustále vracel policii a soudu, že na mě něco musí najít. Ta záležitost nebyla ukončena ani v listopadu 1989. Stále mi hrozilo až pět let vězení.

Co následovalo?

Jiří Dytrych v současné době.Zdroj: archiv J. DytrychaZúčastnil jsem se ovšem všech dalších schůzek, které se v divadle konaly. Velmi jsem obdivoval pana Budínského (Jiří Budínský, režisér - pozn. aut.), který byl vůdčí osobností toho všeho. Na jedné z demonstrací, které proběhly na chebském náměstí, jsem v sobě sebral odvahu. Vylezl jsem na horní kašnu a všem jsem tam řekl, že se musíme přestat bát. Na tom totiž byl postaven celý komunistický režim. Kdyby se lidi nebáli, zhroutil by se ten jejich režim jak domeček z karet. Udělal jsem to tehdy hlavně kvůli sobě. I já jsem se musel přestat bát. Ulevilo se mi, všechno to ze mě spadlo. Věřil jsem, že už všechno bude jen dobré.

Ale lidi se bát nepřestali. Ono to nejde ze dne na den, když v tom žijí velkou část života. Chodily mi výhrůžky i varování. I manželka se bála. Už měla dost zkušeností z mého stíhání. Nedivím se. Ona tím možná trpěla víc než já. Lidi v okolí jí to nijak neusnadňovali. Spíš naopak.

Ovlivnily nato celospolečenské změny výrazně i Váš život?

Určitě ano, výrazně, i když ne vždy pozitivně. Skončil jsem se sítotiskem. Najednou bylo všude plno tiskáren a kopírek a o sítotisk nebyl zájem. V podnikání jsme neměli zkušenosti, ty se sbíraly i za cenu chyb a ztrát. Zřídil jsem fotolaboratoř, myslel jsem si, že jsem za vodou. Jenže přišla digitální fotografie a bylo třeba opět začínat znovu. Ale to už je jiná kapitola.

Svého obvinění jsem se zbavil až amnestií prezidenta Havla (Václav Havel vyhlásil amnestii 1.1.1990 - pozn. aut.). Byl jsem za předsedou senátu s tím, že bych chtěl celou věc došetřit, protože jsem nevinen. Ten mi řekl, že jsou sami rádi, že se toho případu takhle zbavili. Abych zvážil, co by mě to ještě stálo. Přemluvil mě, nechal jsem to plavat. Po třech měsících vazby jsem opravdu byl rád, že to končí.

A co se ještě změnilo? Mohli jsme také cestovat! Roku 2007, v mých 64 letech, jsem si pak splnil sen a stal se poutníkem, cyklistou, na Svatojakubské cestě do španělského Santiaga de Compostela a zpět. Vyjížděl jsem v dubnu s tím, že se vrátím za 100 dní. Zvládl jsem to o 10 dnů dříve. Absolvoval jsem na kole bezmála 6 000 kilometrů, s 50kilogramovou zátěží, a vrátil jsem se lehčí o 16 kilogramů - plný výjimečných zážitků a hlavně šťastný! Bez pomoci spousty dobrých lidí, které jsem potkal, bych to však těžko dokázal.

Jak sledujete dnešek?

Euforie roku 1989 pomalu opadala. Brzy bylo znát, že ´samet´ nebyl to pravé, co mělo následovat. Uvědomoval jsem si, že pokud ta změna měla být bez násilí, asi to jinak než nějakým kompromisem nešlo. Václav Havel nám to předal a my jsme měli tu práci dokončit. V tom jsme selhali. Sledujeme zpočátku skrytý, dnes už otevřený nástup komunistů a bývalých estébáků (Státní bezpečnost, StB, byla československá politická policie 1945-1990 - pozn. aut.) k moci. Konec právního státu. Spolu s vládou Zemana a Babiše jim znovu narostla křídla. To je zklamání.

Radost mi dělá, že se probouzejí mladí lidé. Spolu s dalšími členy naší skupiny ´Nebudeme mlčet´ se zúčastňuji akcí, na kterých jich vidím mnoho. Demonstrace v Praze - na Václavském náměstí, na Letné, i na Hradčanském náměstí - mi dávají naději, že ještě není vše ztraceno.

Sérii rozhovorů připravila PhDr. Martina Kuželová v rámci ´30 dobrých skutků chebské knihovny k výročí sametu´