Jednu z besed na františkolázeňské škole modelek vedla také Lucie Koňaříková. Ta je známá nejen jako modelka, ale také jako moderátorka. Děvčatům přiblížila obě povolání.

Dají se porovnat vaše začátky se startem současných začínajících modelek?
Je v tom strašně velký rozdíl. Když jsem začínala, modeling u nás začínal. Tolik se o něm nevědělo. Nebyly zde známé osobnosti v tomto oboru. Bylo to prostě jiné. Ale o to větší šanci měli lidé bez konexí. Dnes mají holky strašně moc informací. Na druhou stranu, každá druhá holka chce dělat modeling. Musí se probojovat mezi větší konkurencí.

V poslední době se stále víc mluví o vychrtlosti současných modelek. Je to problém, který tuto branži provází od začátku?
Vždy to tady bylo. Jedním vysvětlením může být, že fashion business dělají hodně homosexuálové. Není to jen stránka orientace. Ale pravda je, že módní návrháři preferují hodně štíhlé modelky – možná až nepřirozených rozměrů. Jakmile začnete pracovat v zahraničí, stačí mít jen trochu ženskou postavu, a už vám řeknou, že jste tlustá. Je to fakt, který platil vždycky. Myslím, že je dobře, že se o tomto problému stále víc hovoří. Děvčata mají totiž vychrtlé modelky jako životní vzory. Ale modelka, která nevypadá zdravě, není zrovna dobrý vzor. Neříkám, že by měly být tlusté. Ale byl by dobrý návrat k přirozenosti.

Myslíte, že se i v módním světě může projevit finanční krize?
Možná asi v jakési marnotratnosti. Poslední dobou lidé žijí dost komerčně. Vybírají si módu podle značek, aby zapadli. Dávají si pozor, co mají na sobě. Až to z finančních důvodů nepůjde, rozhodně si rozmyslí, co si koupí. Také fashion business by na to měl zareagovat. Dost možná přijde čas, kdy zákazníky značka tolik zajímat nebude. Ale to je otázka, do jaké míry naší republiku krize postihne.

Je nutné, aby člověk, který chce být in, nakupoval drahé oblečení? Mám namysli oblečení, kde se platí spíš za značku?
Takhle podle mého názoru nakupují lidé, kteří nemají vlastní identitu. Chtějí se někam zařadit a mají pocit, že to jinak nejde. Mohla bych vám dát příklad na několika pražských podnicích – sedí tam lidé, kteří jsou oblečení úplně stejně. Dávají ostatním najevo, jakou značku mají na sobě. Mají pocit, že tak je to správné. Pak je skupina dalších, kteří na to prostě mají. Nenakupují to ale proto, aby to dávali ostatním najevo. U některých to ale přejde až do životního poslání – pak je to smutné. Tím ale nekritizuji značkové oblečení. Když se mi líbí, také si ho koupím. Ale nic se nemá přehánět. Třeba u holek, které jsou tady, je vidět, že módu sledují. Když vidí v časopisech modelky, všimnou si také toho, co mají na sobě. Je logické, že se jim budou chtít ze začátku podobat, a tak budou nosit ty samé značky.