Právě proto vznikla před časem sbírka na pomoc přetíženému personálu. Generál Petr Pavel společně s chebským Komunitním osvětovým centrem vyhlásili akci, při které se vybíraly finanční prostředky na terapeutickou pomoc nejen pro zdravotní sestry. Dobrá věc se podařila a zdravotníci mohou už nyní využívat pomoc terapeutů.

„Moc děkujeme Komunitnímu osvětovému společenství a Lucii Polákové, že nás v podstatě přistrčily k té psychické pomoci,“ uvedla hlavní sestra chebské nemocnice Miroslava Korseltová. „Není to tak, že bych o tom jako hlavní sestra nikdy neuvažovala. Právě naopak. Vždycky jsem věděla, že tato služba je hrozně nutná a potřebná. Nicméně všech starostí kolem organizace bylo tolik. Jsem vděčná, že mi Lucie Poláková podala pomocnou ruku a za nás zorganizovala jak finance, tak i terapeuty a medializaci,“ uvedla.

Psychická zátěž na zdravotníky byla a stále je obrovská. Jak se s tím vším dokážou sestry poprat, je u každé jiné. „Záleží, kde sestřička kmenově pracuje a kam byla přeřazena. Svou roli hraje i to, jak je sestřička sama motivovaná, jaké jsou její osobnostní rysy, jakou má povahu. Sestřičky z dětského oddělení, není to pravidlo, ale většinou bývají citlivější, preciznější v některých jednotlivostech, a hlavně organizace práce na dětském oddělení je diametrálně rozdílná od organizace práce na oddělení interním. Tyto faktory se do toho promítají,“ vysvětlila Miroslava Korseltová. Laik si může říci, že sestřičky pracující v oddělení intenzivní péče psychickou zátěž zvládají. „Jsou zvyklé pracovat se zaintubovanými pacienty, s nemocnými napojenými na různé přístroje, přechodně mající nějaké potíže s dechem, se srdíčkem nebo oběhové potíže. Nicméně nebyly zvyklé na takový rozsah a na to množství pacientů ve špatném stavu. Ano, jsou zvyklé na větší zátěž, ale nejsou zvyklé na tolik umírajících pacientů.“

Obec Prameny.
Prameny se dočkaly. Po letech už nebudou nejzadluženější obcí v republice

V některých případech se zdravotníci setkávají s lidmi v terminálním stadiu, kterým už nemůžou pomoci a ulehčují jim konec života tak, aby odešli důstojně. „Když ale přijde do nemocnice mladý člověk, který nestonal, s ničím se neléčil, a za dva dny je ve stavu, že mu už nemůžeme pomoci a v podstatě se musíme jen dívat na to, jak se dusí. To je i pro sestřičky, které jsou zvyklé na ledacos, náročné, zatěžující a něco s čím se dosud nesetkaly.“

Někteří zdravotníci zcela otevřeně hovořili o výpovědích. „Je možné, že na ně celá situace zapůsobila natolik, že už ji nechtějí zažít znovu. Nejhorší je nejistota. Nikdo neví, co bude za měsíc, za dva, za tři. Nevíme, jak zapůsobí očkování, jak dlouho bude fungovat. Je mnoho otazníků. Žijeme v jakémsi mezidobí. To nás všechny děsí. A představa, že by se to mělo zopakovat, myslím, že propadnou zoufalství i velmi silní jedinci, kteří dosud odolávali.“

Terapeutická pomoc je namířena pro všechny zdravotníky. „Zpětnou vazbu o počtu zaměstnanců, kteří ji využili, máme jen v souhrnných číslech. Nedostaneme informaci o tom, kdo a o čem s terapeutem hovořil, což je naprosto v pořádku, tyto informace podléhají povinné mlčenlivosti terapeuta. Jde o citlivé osobní věci, aby měla terapie smysl, zdravotníci musí mít pocit bezpečí a důvěry,“ sdělila hlavní sestra. Důležitá je podle ní skutečnost, aby terapeutická podpora byla zdravotníkům neustále nabízena přes to, že ne všichni ji skutečně využijí. „Zdravotníci dlouho žili a byli utvrzováni v domnění, že musí všechno zvládnout, že je ostuda si postěžovat nebo mít nějaké problémy. Někteří z nich se stále bojí, že to může být posuzováno jako profesní selhání, což je naprostý nesmysl. Přestože se v poslední době hovoří o tom, že zdravotníci potřebují podporu, že je stejně důležité pečovat o tělo jako o duši, řada zdravotníků to stále bere jako slabost. Bojí se, že budou v kolektivu odsuzováni. Z mého pohledu je průběžná psychologická podpora nutná, zdravotníkům musíme dát prostor, aby to přijali a naučili se využívat. V tak enormně vypjatých situacích, jako je právě ta současná, je zcela logické, že psychika lidí na tuto zátěž reaguje. Je to vlastně signál, že člověk je citlivý, že mu pacienti nejsou lhostejní, což je dobře. To, co je špatně, není reakce člověka, ale situace, ve které se ocitl. Fakt, že se v noci vzbudí, a že se mu o tom zdá, že se mu chce plakat nebo je mu smutno, není nenormální. Nenormální je vzniklá situace kolem“ uvedla Miroslava Korseltová.

ilustrační foto
Muž, který opakovaně onanoval na veřejnosti, skončil ve vazbě

Chebská nemocnice chce v terapeutických programech pokračovat i v budoucnu. Psychické problémy se mohou u řady lidí projevit až ve chvíli, kdy se situace v nemocnicích uklidní. V té chvíli si tělo i duše uvědomí, jak moc velký zápřah to byl, jak hroznou situaci zdravotníci prožívali a teprve s odstupem času mohou přijít posttraumatické reakce. „Každý to máme nastavené jinak a je to velmi časté. Největší potíže přicházejí, až když jsme z nejhoršího venku. Proto je důležité, aby podpora byla a aby měli neustále možnost ji využít. Máme zdravotníky, kteří pomoc využili a využívají dál. Jsem moc ráda, že jsme to s Lucií Polákovou domluvily a nastavily," uvedla hlavní sestra.

Dodala, že zdravotnická profese je velmi náročná a snaží se činit kroky pro to, aby zdravotníci v chebské nemocnici měli psychickou podporu zajištěnou i do budoucna zajištěnou. „Když někdo sám pomáhá, měl by si občas svou duši takzvaně vyčistit a mít si komu postěžovat, mít komu svoje trápení sdělit a s kým hledat cestu, jak z něho ven,“ řekla hlavní sestra. Možností je podle ní mnoho. Nemusí jít jen o pomoc terapeuta, může se jednat například o psychosociální kolegiální peer podporu. „Existují také různé formy supervize, všechny tyto metody se mohou vzájemně doplňovat a kombinovat. A každý zdravotník by měl mít možnost najít si způsob, jaký mu bude vyhovovat,“ přiblížila plány do budoucna.

„I kdybychom pomohli deseti lidem, má terapeutická pomoc smysl. Je zajímavé, že jít na masáž, manikúru či kosmetiku nám nepřijde jako ponižující, není to pro nás žádnou známkou slabosti. Ale nechat si opečovávat svoji duši, je považováno za projev slabosti či dokonce selhání. Posttraumatická reakce může, pokud se správně nezpracuje, vygradovat i v duševní poruchu,“ uzavřela Miroslava Korseltová.