Ve spolupráci s mariánskolázeňským hotelem Krakonoš a jeho ředitelem Jiřím Richtrem přinášíme seriál, kdy osobnosti odpovídají na otázku: Co vy a Mariánské Lázně? Tentokrát si na lázeňské město vzpomene Ivo Šmoldas.

„Do Mariánských Lázní jezdím pravidelně a věru že rád, ba kdykoli se ocitnu poblíž spěchám-li někam k Chebu či Aši, a měl bych tudíž Mariánky jen tak minout, pokaždé spolehlivě odbočím z hlavní silnice a zamířím alespoň na skok k Sv. Antoníčkovi v Úšovicích nebo se od chebské křižovatky prosmeknu Ruskou až k Lesnímu prameni, abych si načerpal vodu do PET lahve a do sebe pak něco zdejšího génia loci. Činím tak částečně z lakoty, neb voda tu tryská zcela zdarma, avšak zejména proto, že navracet se k pramenům, čili jak praví latiníci, ad fontes, nikdy neškodí, ba naopak prospívá. Zvláště nacházejí-li se v místě, kde se jinak neskladné člověčenstvo dokázalo nebývale sladit s přírodou v úlevné harmonii klasicky uměřené i lázeňsky cukrářské architektury a dřevitého i bylinného rostlinstva starobylých parků, už před dvěma staletími navržených a do zdejší krajiny vsazených geniálním zahradníkem Václavem Skalníkem.

V půli srpna se tu rok co rok rozkošnicky ráchám nikoli snad v lázeňských vanách, nýbrž v hudbě. Vymetám veškeré koncerty Chopinova festivalu, ať už v Modrém sále někdejšího domu U Labutě, v parádním zdejším divadle, mezi šálivými mramory velkého sálu Společenského domu Casino nebo v usebraném šeru luteránského či anglikánského kostela, a ač zcela prost hudebního sluchu, s potěšením podléhám dojmu, že rozumím řeči klavíru i nástrojů jiných, byť její gramatiku zhola nechápu.

V místě tak zjevně romantickém se poněkud rozmlžuje čas, a tak mě nikterak nepřekvapí, zahlédnu-li na kolonádě Fryderyka Chopina s Marií Wodzińskou, spatřím-li v autobusu Miroslava Horníčka rozprávět s Vladimírem Páralem, potkám-li na Hlavní třídě poblíž kruhového objezdu Edwarda VII. s Františkem Josefem I. a natrapíruju-li posléze tutéž dvojici monarchů v muzeu, kterak sedí bok po boku s nohama v lavorech, zatímco ve vedlejším salonku se na loži povaluje Johann Wolfgang von Goethe v elegantním nočním čepci. To mi pak nepřijde divné ani to, že do Mariánek ze vzdáleného severu zavítal i duch Krkonoš. Jak se sluší na pána hor, reziduje tu na kopci, vyhlíží sošně a má tu i hotel.

Párkrát jsem tam pobyl, popil, pojedl a jednou i potlachal, to vše s pocity libými. A jelikož ke Krakonoši mě zaplať pánbůh vyvezla lanovka, mohl mi vyrazit dech až jedinečný výhled z hotelového pokoje.

Do Mariánek se těším vždy, a zvláště letos doufám, že v nich uniknu jak ruchu, tak rouškám…“