S úsměvem v současnosti vzpomíná řezník Petr Košata a jeho manželka Jana, kteří žijí na Chebsku, na začátky svého podnikání.
„Začínali jsme sami s manželem o Velikonocích 1996,“ řekla Jana Košatová. Spolu s manželem se vrhli do podnikání v bývalém družstevním areálu v Odravě na Chebsku. Po několika předešlých pronajímatelích se nacházel v hrozném stavu.
„Nic tam nefungovalo, bylo popraskané i topení. Nic tam nebylo. Začínali jsme úplně z ničeho,“ zavzpomínal Petr Košata. Ze začátku jim s prací pomáhali dva synové. Starší Martin a mladší Tomáš, který v té době ještě chodil na základní školu. „Z té jsem pak odešel do Klatov učit se na řezníka. Nikdy jsem nechtěl dělat něco jiného,“ uvedl nyní 26letý Tomáš.

Nejhorší pro začínající firmu bylo v devadesátých letech minulého století uchytit se na trhu. Odravská výrobna uzenin byla rok zavřená, než ji Košatovi znovu zprovoznili.
„Vyrobit umí každý, ale prodat… ,“ povzdechl si Košata. Dnes už produkty jeho výrobny znají lidé nejen na Chebsku, ale také na Sokolovsku i v nedalekých Karlových Varech.
„Používám jen kvalitní suroviny od dodavatelů, které už mám prověřené. Nikdy nepoužívám sójovou moučku nebo separáty. Vyrábím jen z poctivého masa,“ vysvětluje úspěch rodinné firmy Košata.
A jak taková odravská klobáska nebo špekáček vzniká? Podle Košaty do klobásky patří jen vepřové maso, hovězí na spojku, koření a nic jiného. Od roku 1996 používá na jejich výrobu stále stejnou recepturu. „Maso se musí semlít a nasolit. Pak se nechá dva až tři dny uležet. Potom se musí pořádně promíchat, přidá se koření, klobásky se naplní a vyudí,“ popsal výrobu klobásky.
Podobně přistupuje i k dalším výrobkům. Do špekáčků podle něj nepatří nic jiného než vepřové a hovězí maso doplněné hřbetním sádlem. Pouze takové špekáčky se totiž dají opékat u táboráku. Dodnes je u Košatů v Odravě váží provázkem.
„Klobás vyrábíme denně zhruba 120 až 150 kilogramů. V tomto období navíc začíná stoupat odběr špekáčků. To víte, je doba táboráků,“ řekla Košatová.
Malá rodinná uzenářská firma, která v roce 1996 začínala s dvěma pracovníky, se za jedenáct let své existence rozrostla. Spolu s manžely Košatovými v ní pracují i jejich dva synové a dalších sedm zaměstnanců. Jeden z nich je bratrancem Košaty.

Kritické období přišlo pro uzenářskou výrobu v roce 2004 při vstupu České republiky do Evropské unie. Na to nejvíce doplatili malí potravinářští výrobci, zejména uzenáři.
Změny hygienických, potravinářských či veterinárních opatření je stály spoustu peněz a nervů. „Dokonce jsme na pět měsíců museli naši provozovnu zavřít, abychom ji mohli upravit tak, aby vyhovovala všem předpisům,“ zavzpomínal na nepříjemné období Košata.
Nikdy se ale nenechal odradit od dalšího podnikání. Spoustu problémů nejen jemu, ale i dalším výrobcům způsobily nové předpisy, a úředníci, kteří si je někdy vysvětlovali po svém.

V současné době je už situace jiná. Na malé provozovně je ale stále co dělat či co vylepšovat. Občas také zbude čas na dovolenou. „Jsem vášnivý rybář. Letos pojedu ještě s několika přáteli do Španělska na ryby,“ prozradil Košata.
A jak vypadá takový běžný denní jídelníček řezníka, prozradil syn Tomáš. „Jíme všechno. Já osobně můžu maso od rána do večera,“ reagoval s úsměvem na náš dotaz.