Také historie ulice Svobody, tedy pěší zóny, je velice zajímavá. Deník proto oslovil chebského kronikáře Jindřicha Josefa Turka, aby jí našim čtenářům přiblížil.

„Pěší zóna má v podstatě počátky v roce 1865,“ popisoval. „Teprve tehdy se město, které bylo do té doby sevřeno středověkými hradbami, otevírá.“ Část mezi Hassem a Hvězdou původně průchozí nebyla. Stály tam dva domy. „V těch místech bylo náměstí úplně uzavřené. Za domy pak byly už jen hradby a příkopy, a to až k nynější Evropské ulici,“ vysvětloval. Také to byl důvod, proč se Cheb nemohl rozrůstat. „Celé město bylo dobudováno za tereziánské doby, kdy se rozhodlo, že Cheb bude pevnost.“ Celé bylo tedy obehnáno hradbami. Existuje hned několik důvodů, proč se začala situace měnit, a město se světu otevírat. Jak Jindřich Josef Turek vysvětlil, bylo nutné se svým způsobem přiblížit k dráze. Ta se nacházela v místech současného nádraží. Mluvíme tedy asi o 900 metrech.

„Odvézt a přivézt výrobky bylo samozřejmě nejlevnější po železnici,“ uvedl. „Město, které v té době železnici nemělo, bylo prakticky odříznuté od světa a dál se nerozvíjelo. Příkladem jsou třeba Prameny. Ty byly lázeňským městem se vším všudy, stejně jako Mariánské Lázně.“

A nejjednodušším řešením, jak se k železnici dostat, bylo tyto domy zbourat. „Suť, která z nich zbyla, se použila do příkopů, stejně jako zbourané hradby. Musely se totiž srovnat nerovnosti.“ Ostatně, ty mohou pozorovat lidé ještě dnes. Od křižovatky u Májové třídy ulice mírně klesá a stoupá zase až u Evropské ulice.“ Než se náměstí k jihu otevřelo, lidé museli z města Horní bránou. Ta se nacházela v Březinově ulici, u Rychty.

Další důvod, proč se hradby bouraly, byl ten, že ztratily smysl. Vojenská strategie už dávno tento problém překonala modernějšími zbraněmi „To samozřejmě potkalo spoustu měst,“ podotkl chebský kronikář.

V té době také přibývali noví lidé. Během třiceti let měl Cheb dvojnásobek obyvatel. Už v polovině 19. století za hradbami sice byly domy, ale…. „Jednalo se spíš o zemědělské usedlosti a drobné živnosti,“ popisoval kronikář. Ty se ale postupně bouraly, a stavěly se nové, činžovní domy pro obyvatele, kteří se již do centra města prostě nevešli. „Stavitelé věděli, že je to výhodná investice,“ řekl. Během padesáti let se radikálně změnil vzhled místa (Mluvíme zde o přelomu 19. a 20.století). Zmizely příkopy, najednou zde stály nové domy. Chebský kronikář vysvětlil, že většina z nich byla činžovní. „Továrníci si stavěli vily jinde,“ řekl. V těchto bytech už bylo téměř vše. Jen voda ne a toalety byly jedny pro celé patro. „Koupelny v bytě neexistovaly. Zvlášť když byly v Chebu Městské lázně,“ sdělil.

A jak by se jinak ulice tedy původně mohla jmenovat, když ne Nádražní? „Pak časem dostávala politické názvy.“ Název Svobody nese až od roku 1990.
Cestu mezi nádražím a náměstím lidé využívali stále víc a víc. Nacházely se na ní obchodní domy jako Práce či Tón. Chodníky přestávaly stačit a doprava byla také stále hustější. To už jsme ale v druhé polovině dvacátého století. Bylo nutné odklonit dopravu z centra. První část, tedy od náměstí po Májovou ulici, se uzavřela na počátku 80. let. V části od Spořitelny po prodejnu obuvi se omezeně mohlo jezdit až do roku 1988.V té době už byla vyloučena nákladní a autobusová doprava.

„Tím, že se vyloučila doprava, dostalo se centru důležité zklidnění,“ sdělil Jindřich Josef Turek. „Bohužel, v dnešní době, kdy je občan závislý na autě, je to složité. Pokud auto někam nepustíme, donutíme občana jet jinam.“