Jakoby se po Vánocích Ježíš stával sirotkem, říká Petr Hruška

Kapr, salát, dárky, … Tak vypadá Štědrý den v řadě domácností. Jak jej ale tráví chebský farář Petr Hruška? Také o tom s ním Deník mluvil.

Pane Hruško, co pro Vás znamenají Vánoce?

Oslavu té nejúžasnější a nejtajemnější události v celých dějinách: nekonečně veliký a mocný Bůh, ve kterém má všechno svůj počátek, se stává slabým, zranitelným, smrtelným člověkem – jedním z nás…

Dodržujete nějaké lidové vánoční tradice? A jak vlastně strávíte Štědrý den, Boží hod a „Štěpána"?

Vánoční tradice? Třebas to, že si zajdu na Půlnoční. Nebo že rád posedím u štědrovečerní večeře s lidmi, kteří by jinak ten večer museli zůstat sami. A pak také moc rád rozbaluji dárky. Já sám vánoční dárky dávat neumím. Ale hluboko v noci, když všechno ztichne, si zalezu do své pracovny a rozbaluji jeden dárek po druhém. A s vděčností myslím na ty, kteří mi je darovali.

Nemrzí Vás, že jsou obecně Vánoce tolik spojené s konzumem?

Co to je "konzum"? Není tato naše touha po „nadlábnutí se" znamením nějaké hlubší touhy – touhy po plnosti radosti, života, blízkosti a bezpečí? A nejsou právě tohle Vánoce? Proto já osobně bych onen „konzum" tak nezatracoval. Jen je třeba jej doprožít do hloubky. Objevit jeho něžné poselství o Boží štědrosti. A mít odvahu se podobně dělit i s druhými.

S jakými omyly o Vánocích se nejčastěji setkáváte?

Napadá mě jeden vánoční omyl a jedna vánoční absurdita. Zdá se, že mnozí lidé si pletou Advent (období očekávání a přípravy 4 týdny před Vánoci) s vlastním obdobím Vánoc (od Štědrého večera do svátku Křtu Páně začátkem ledna). Trochu nostalgicky vzpomínám na dětství, kdy jsme směli z vánočního cukroví poprvé ochutnat opravdu až na Štědrý večer, kdy jsme první koledu slyšeli (ze svých vlastních úst) opravdu až u stromečku, kdy jsme první ozdobený stromeček (ten náš doma) viděli opravdu až při návratu ze štědrovečerní mše. Tím, že dnes jsou Vánoce všude kolem nás někdy už od listopadu se, myslím, tak trochu okrádáme o zkušenost napětí, těšení se, vytrvalosti, nedočkavého vyhlížení… A ta absurdita? Vždycky mě zaráží, kolik lidí se obdivuje vánočnímu příběhu Narození Dítěte, a pak už se vůbec nezajímá o to, co nám toto Dítě vlastně přišlo říct celým svým dalším životem… Jakoby se po Vánocích Ježíš najednou stával sirotkem…

Letošní „půlnoční" se koná v kostele sv. Mikuláše. Co tentokrát návštěvníky čeká?

Na Půlnoční se vždycky těším a zároveň do této tajuplné hodiny vstupuji s jakousi bázní a zvláštním třesením. Vím, že přijde hodně lidí ze zvyku, hodně jiných zde hledá vánoční poezii či romantiku, hodně je vedeno možná i jakousi vnitřní touhou po tajemství křehké bezbranné lásky… Mám vždy trošku svírání v žaludku, když hledám, jaký jazyk, jaká slova zvolit, abychom si všichni rozuměli. Aby zde mohlo nastat vzájemné sdílení. Abychom společně mohli vytvořit prostor, kde se otevíráme něčemu či Někomu mimo nás, a přesto něčemu či Někomu tak hluboko v nás. V každém z nás. Mám spíš šokovat? Nebo hladit? Mám provokovat? Nebo těšit? Mám povzbuzovat? Nebo tnout do živého? Co tedy návštěvníky letošní Půlnoční čeká? Opravdu nevím. Spíše by zajímalo mě: S jakou touhou v srdci tito lidé na letošní Půlnoční přijdou? Třeba se to někde setká s touhou ostatních i s touhou mojí. Mně samotnému letos v srdci asi zatím nejsilněji zaznívají struna naděje a struna něhy, o kterých poslední dobou tak často mluví papež František.

Ten stojí v čele katolické církve od března. Mluví se o tom, že díky jeho (nejen) skromnosti mohou zhoustnout řady věřících. Je to podle Vás možné?

Myslím, že to možné je. V Itálii se prý díky němu prý kostely už plní… I u nás se tu a tam setkávám s lidmi (a já se mezi ně počítám), kteří se díky atmosféře a poselství, které z života a ze slov papeže Františka vyzařuje, najednou cítí být v církvi více doma.

A jaký podle Vás nový papež je? A máte mezi hlavami katolické církve nějakého oblíbence?

To je hezké slovo, „oblíbenec"… Ještě začátkem března bych řekl, že žádného „oblíbence" mezi papeži nemám. Snad kromě prvního z celé té řady, mého křestního patrona Šimona Petra. To byl panečku chlap z masa a kostí. Uměl zapírat, ale uměl i plakat. Znal živočišný strach, ale jindy odvážně strkal nos, kam neměl. Utekl před Ježíšovým křížem, ale nakonec pro téhož Ježíše na kříži umřel… Ale od prvních večerních chvil onoho letošního 13. března, kdy na balkon na Svatopeterském náměstí vystoupil kardinál Bergoglio, mě tenhle jezuitský chlapík přirostl k srdci. Víc a víc jsem byl přesvědčený, že jeho hlavním poselstvím je právě to, jaký je a co a jak dělá. Ovšem při četbě jeho prvního samostatného dokumentu, který nedávno vyšel (s pro něj příznačným názvem „Radost evangelia"), navíc žasnu nad tím, jak to vše také dovede obléci i do slov. Jsem v pokušení jej pozvat právě i na Půlnoční, tak se můžete nechat překvapit. ;-)

Na závěr jen malý úryvek, dle mého krásně shrnující celou jeho osobnost:

„Avšak koho upřednostnit? Při četbě evangelia lze nalézt velmi jasnou směrnici: nikoli přátelé a blízcí boháči, nýbrž zejména chudí a nemohoucí, ti kdo jsou často pohrdaní a zapomenutí, ‚ti kdo nemají čím odplatit'… Je třeba bez slovních vytáček prohlásit, že existuje neoddělitelné pouto mezi naší vírou a chudými. Nikdy je nenechávejme samotné… Preferuji církev ‚havarovanou', která je zraněná a špinavá, protože vyšla do ulic, spíše než církev, která ochořela svojí vlastní uzavřeností a tím, že se z pohodlnosti drží jen vlastních jistot. Nechci církev, jejíž největší starostí je to, aby byla středem zájmu, a která se tak nakonec sama lapí do sítě vlastních obsesí a postupů… Více než strach z pochybení námi doufám pohne strach z uzavřenosti do struktur, které nám dávají falešnou ochranu, do norem, které nás přetvářejí v nelítostné soudce, do zvyků, v nichž se cítíme klidně, zatímco venku je množství hladovějících a Ježíš nám bez ustání opakuje: ‚Vy jim dejte jíst'." (papež František, Evangelii Gaudium, č. 48 – 49).