Otevřela se tam expozice jedné z nejcennějších českých památek – relikviář svatého Maura. Od stejného roku na bečovském zámku působí i kastelán Tomáš Wizovský, pod jehož vedením objekt doznal velkých změn. Velké akce pokračují i nadále, v současné době se opravují cenné pluhovské domy.

Kde jste působil před nástupem do Bečova?

Pocházím z Plzně a před příchodem na Bečov jsem pracoval jako památkář a archeolog v plzeňském památkovém ústavu. Stát se kastelánem byl můj životní sen, proto jsem na náhradní vojenskou službu nastoupil na bývalý benediktinský klášter a pozdější windischgrätzký zámek v Kladrubech, abych si tak i otestoval, zda jsem schopen zvládnout celoroční pobyt a práci v památkovém objektu. V Bečově jsem spolu s restaurovaným relikviářem téměř osmnáct let. S nadsázkou říkám, že relikviář přišel na jaře a já na podzim. Bečov se stal doslova mým novým domovem, střídavě jsem odtud kromě vedení správy hradu a zámku dočasně i řídil památkový ústav v Plznia v Lokti. Po dobu vědecko-výzkumného grantu zde pracovala moje žena. Narodily se nám tu i dvě dcery, Johana a Adléta. S Bečovem je to jako s olivami, buď je milujete, nebo nesnášíte, není nic mezi tím.

Co se po vašem příchodu do Bečova změnilo?

Naskočil jsem do rozjetého vlaku, naštěstí jsem středním vzděláním strojvedoucí, tak se to podařilo zvládnout. Začátky však nebyly vůbec jednoduché. Předchozí správce, který sem přišel po restituci hradu Loket, už nedokázal dále zvládat konflikty s tehdejším ředitelem památkářů, tudíž se mu nedařilo prosazovat provozní zájmy objektu, a vše vyvrcholilo, když před koncem první „mauří“ návštěvnické sezony spolu se zástupkyní rezignovali. Bylo potřeba operativně jednat. Postavit nový tým, nastavit jiný průvodcovský režim, efektivně rozdělit a koordinovat návštěvnické trasy, řešit inventurní a administrativní problémy, zvýšit propagaci a též se věnovat stavební obnově nepřístupné části, kde bylo několik haváriía téměř dvě desítky nezkolaudovaných akcí. Dva roky jsem téměř neopouštěl bránu zámku, nevěděl jsem, kam dříve skočit. Přenádherné okolí a krásy okolního Slavkovského lesa jsem začal poznávat a vnímat až mnohem později.

Zpřístupnění relikviáře bylo velkou slávou…

Vrátil se do Bečova po 12 letech. Vše potřebné ale nebylo ideálně připraveno,a tak se muselo za pochodua v souběhu s návštěvnickým provozem hodně věcí dokončovat, v několika případech dokonce budovat znovu. Na letošní rok připadá 35. výročí jeho objevení a chystá se k němu, i přes nynější omezení, řada akcí. Třeba výtvarná soutěž pro děti, která bude mít vyhodnocení v den výročí nálezu, a to 5. listopadu v hradní kapli.

Co všechno už se podařilo?

Od roku 1996 je zpřístupněná pouze jedna třetina areálu, to je dolní zámek s nedokončenými zahradami. Od doby, co jsem nastoupil, se snažíme především zachránit mimořádně cenné autentické středověké jádro hradu a zpřístupnit areál jako celek. Na jedné straně jsme začali s přípravou velkého projektu pod názvem „Příkladné obnovy hradu a přilehlých objektů“, který byl oceněn nejvyšším památkářským vyznamenáním EUROPA NOSTRA a získal postupně z fondů ministerstva více než 160 milionů korun. Na druhé straně jsme též souběžně řešili havárie zdí, statické poruchy, ztráty autentických omítek, alei výstavbu nového depozitáře, zázemí pro zaměstnance či ubytovací zařízení na „hradním herberku“. Do toho všeho jsme začali s realizací unikátního protipožárního systému a zprovoznili jsme vlastní motogenerátor, který lze využívat i při zde poměrně častých výpadcích proudu, takže není nutné přerušovat návštěvnický provoz.

Bečovský zámek jde hodně interaktivní cestou…

Alternativní přístup, mezioborová, institucionální a komunitní spolupráce, experimenty, pilotní programy, inovace tradice, soutěživost a mnoho dalšího je náš styl a hnací motor. Začalo to naučnou stezkou na šibenici, pokračovalo vydáním regionální mapy hrdelních památek či vytvořením prvního fakultního památkového objektu Univerzity Karlovy. Zprovoznili jsme také speciální kreslený web pro nejmenší návštěvníky památek a minulý rok pak otevřeli lezeckou stěnu pod hradní věží donjonem.

Co je pro vás největší překážkou? A co největší radostí?

Asi největší překážkou je rostoucí administrace, alibismus a nekompetentnost kompetentních. Bohužel smysl práce se od doby, kdy jsem se rozhodl pro tuto životní dráhu, velmi změnil. Imponovalo mi, že šlo o práci hlavou i rukama, s lidmi i bez nich, s krásnými věcmi a ve skvělé atmosféře. Dnes trávíme většinu pracovního času u počítače, mobilu, excelovských tabulek, intranetu, jako by už neplatilo úsloví, že „jen tomu gruntu se daří dobře, když po něm gazda chodí“. Na druhou stranu i přes všechny překážky zažívám nepopsatelně krásný pocit, když se podaří opravit střechu, zajistit gotické malby či vytvořit pozitivně vnímané zázemí pro naše lidi i návštěvníky, vybudovat nové trasy nebo uspořádat zajímavou akci. Velmi mě těší stavovská příslušnost ke kastelánům – jsme jako vodníci – není nás mnoho, jsme na vyhynutí, ale držíme spolu.