Klíma: Na Mariánské Lázně mám humorné vzpomínky

Covid zkomplikoval situaci, památky se nedají

„Já mám na Mariánské Lázně vzpomínky povětšinou humorné. Jako čerstvý absolvent fakulty žurnalistiky jsem si v kasárnách ve Velké Hleďsebi prožil závěrečné cvičení vojenské katedry. Mladší ročníky už nevědí, o co šlo, takže ve zkratce. Zatímco povinná vojenská služba byla dvouletá, vysokoškoláci měli možnost odsloužit si ji jinak. Dva poslední ročníky docházely jednou týdně na vojenskou základnu v Praze-Motole, kde nás důstojníci – povětšinou podivné ztroskotané existence – cvičili, jak se stát pěšáky neboli bigoši. Sama vojenská katedra byla bizarní zařízení. Jeden podplukovník sem byl převelen za trest, protože při cvičení sestřelil práškovací letadlo. Dalšímu našli v kanceláři podrobné plány na obsazení jakési africké země, které ve svém volném čase vypracoval jako koníčka, a usoudili, že by mohl být všude jinde nebezpečný. A protože jsme byli založením pacifisté, měli jsme obrovskou zábavu, když jsme při simulovaném útoku zamořili dýmovnicemi motolskou nemocnici nebo když náš nešikovný spolužák omylem hodil granát do okopu, kde jsme se před výbuchem schovávali,“ vzpomíná. Tahle atmosféra se přenesla i do závěrečného „ostrého“ výcviku v mariánskolázeňských kasárnách. „Tehdy v nich sídlil tankový prapor 'prvního sledu', protože měl jako první bránit hranici proti nepřátelským oddílům Bundeswehru. Což velmi často znamenalo, že nás časně k ránu probudil poplach a vyjížděli jsme do vojenského prostoru Cech u vesnice Tři Sekery. Tam jsme se museli příručními lopatkami zakopat, což jsme většinou odflákli tak, že by nás trefil do zadku každý myslivec. Útočili jsme povětšinou fiktivně na nejbližší německé městečko Mehring a samozřejmě jsme jednotky NATO vždy drtivě zničili. Daleko lepší byly vycházky na plovárnu Riviéra a přímo do Mariánských Lázní. V přilehlém campu jsme si pronajímali chatky, když za námi přijely přítelkyně z Prahy. Já už měl trabanta, takže jezdily ve skupinkách,“ popisuje. Vždycky prý snil o tom, že se tam podívá i po vojně. „A místo chatičkyv campu se ubytuji v hotelu Krakonoš na kopci nad Mariánkami. Byl pro mě tenkrát symbolem luxusu. Toho, že nejsem občan druhé kategorie, jímž jsem tehdy vlastně byl. Po listopadu 89 jsem se tam několikrát ubytoval, když mě profese zavála do Mariánek, a chystal jsem, že navštívím i ten Mehring, který jsem tolikrát coby četař absolvent dobyl. Že bych se tam prošel po hlavní třídě i v reálu a nicnetušícím Němcům bych se omlouval. Ale nikdy nevyšel čas. Třeba se mi to podaří letos, až pomine koronavirový blázinec, otevřou se zase hranice. A taky ten hotel, kde se před snídaní, když všichni ještě spí, tak nádherně plave, jako by se člověk ocitl mimo prostor, čas a problémy. Bohužel sochu Krakonoše před ním, ke které se pojí pověsto návratu, když ji člověk obskáče po jedné noze, už neobskáču ani po dvou…“