I ty, které si to dříve neuměly představit, si na pohodlný život u ´kompu´ pomalu a jistě zvykají a ´předchozí život´ jim už ani nechybí. Nejistou budoucnost vidí i trenéři a vedoucí. Bojí se, že děti zjistí, že bez svých dřívějších zálib mohou žít, a už se jim zpátky nevrátí.
„Na jaře se to ještě dalo, nebylo to tak dlouhé,“ posteskla si maminka Dana Valachová z Chebu. „Jenže teď? Už nemají žádný režim. Vždycky jsem si zakládala na tom, že synové byli na počítači hodinu denně. Zbytek trávili venku s kamarády, hráli fotbal, chodili na kroužek. Místo toho sedí celý den na počítači, nejdřív je to distanční výuka, potom úkoly, ven nemohou. Sedí doma, tloustnou a nehýbou se. Samozřejmě je spousta odborníků, kteří řeknou, že je to chyba nás rodičů.“ Dana Valachová i její manžel stejně jako většina rodičů chodí do zaměstnání a její dva synové zůstávají doma. „Rostou bez jakékoli kontroly. Dříve na ně v době, kdy jsme byli v práci, dohlížela škola, teď na sebe dohlíží sami. Sice je ráno vzbudím, připravím snídani, ale to je všechno. Do odpoledne jsou sami. Na jaře jsem alespoň poslouchala: mami, kdy už budeme moci zase hrát? Teď už to ale není. Zvykli si a vlastně jim to vyhovuje. Za rok pandemie její děti ztloustly o deset kilogramů. Snažíme se je vytáhnout alespoň na procházky. Ale s rodiči jít na procházku? To jsem nechtěla ani já. Navíc když přijdu z práce, musím uklidit, vyprat, zkontrolovat školu, uvařit na další den a taky si trochu odpočinout. Manžel pracuje manuálně dlouho do večera. Nikdo nám neporadí, jak to udělat,“ řekla bezradně.
Obtížné je to i pro samotné děti. „Fotbal mi chybí,“ řekl čtrnáctiletý Michal. „Kontakt s kamarády, legrace na tréninku, napětí při zápase. Máme sice individuální plán, který dodržuji. Alespoň jednou týdně běhám. Ale sám. A to opravdu není ono. Někdy si říkám, že běhat nepůjdu. Jenže mi to nedá. Hraji od malička a chci zpátky na hřiště. Jestli to ale nebude co nejdřív, přišel jsem o poslední sezonu v žácích. A co když dorost nebude? Skončil jsem?“
Obavy z toho, jestli se děti vrátí a v jaké ´kondici´ panují mezi trenéry i vedoucích zájmových kroužků. „Na jaře, když jsme se s někým potkali, křičeli, kdy už se uvidíme, co se mají naučit nebo že se jim stýská,“ řekla vedoucí mladých hasičů. „Teď vlastně ani nevím. Je pár dětí, které se stále ptají, ale zbytek jen pozdraví a jde dál. Jako by jim to vůbec nechybělo. Kromě pár schůzek na jaře, letního soustředění a pár schůzek na podzim jsme se vůbec neviděli. Ti, kteří se vrátí, všechno zapomněli, ale bojím se, že někteří z nich se zpátky nevrátí. A jestli to tak bude, potrvá dlouho, než se nám zase podaří děti nalákat.“
A současná situace je nešťastná i pro český sport. „Už před příchodem opatření sport bojoval s velkým odlivem dětí, které dávaly přednost moderním technologiím,“ uvedl fotbalový trenér mládeže Sokol Dolní Žandov Miroslav Daněk. „A momentální situace tomu opět nahrává. Děti jsou nuceny zůstávat doma místo toho, aby se proběhly po hřišti na čerstvém vzduchu.“ Spousta týmů se sice snaží krizi překonat pomocí individuálních tréninkových plánů. Ty jsou ale většinou tvořené pouze běžeckou a nějakou cvičební částí. „Bohužel taková příprava není příliš atraktivní a její dodržování se velmi těžko kontroluje. Tento typ tréninku patří k většině příprav, ale děti měly vidinu toho, že po těch pár týdnech přijde na řadu trénink s balonem a samozřejmě zápasy. Pro mládež je důležité, aby pro ně byl fotbal zábava, aby se na hřiště těšila. Nejen na hru samotnou, ale i na kamarády,“ řekl trenér.
Při takto dlouhé pauze ale podle jeho slov spousta mladých sportovců přijde na to, že jim pohyb vlastně nechybí a raději zůstanou doma u počítače. Po rozvolnění se pak už ke sportu nevrátí. A doplatí na to vesnické kluby, pro které bude odliv mladíků neřešitelný problém, a bude docházet k rozpouštění juniorských družstev. A ti, co se vrátí? „Těm bude chybět rok, možná víc, v jejich vývoji. V době, kdy jsou schopni se toho nejvíc naučit. A tyto ztráty se budou jen, zvlášť u starších ročníků, velmi těžko dohánět. Několikaletá práce mládežnických trenérů tak dostane tvrdou ránu, nebo dokonce přijde vniveč.“
Nejhorší je podle Miroslava Daňka nejistota a žádná vidina světla na konci tunelu. „Já osobně bych obnovení sportu dětí bral jako jednu z priorit. Nejen proto, aby nekončily sportovní oddíly, ale hlavně proto, abychom nevychovali línou a obézní generaci,“ dodal.
