Čtrnáctiletý Honza z Chebska byl nadějný fotbalista, který kopal do míče od svých šesti let. On a jemu podobní přišel o rok života.

Ano, má individuální tréninkový plán a dodržuje ho. Ale je sám, bez kamarádů, spoluhráčů, bez trenéra. Stále se chce k fotbalu vrátit a dohnat, co se dá. Kolik ale takových je? Začíná být stále více těch, kteří zjistili, že bez sportu a kroužků můžou být. Trenéři a vedoucí se bojí okamžiku pravdy. Kolik dětí přijde na schůzku či trénink? Postavíme vůbec družstvo? Doženou to, co zapomněli? Může se namítnout, že od toho, aby děti byly venku a neseděly doma, jsou rodiče. Ty unavené bytosti, které chodí do práce, řeší nákupy, školu, jídlo na druhý den nebo úklid?

Situace je kritická. To nikdo nezpochybňuje. Už rok ale děti žijí ve vakuu svých pokojů, s něčím dobrým na zub a s počítačem jako věrným přítelem. Komunikují přes skype, místo aby si šli zahrát na schovávanou…Je na čase přestat jezdit po kruhovém objezdu a konečně z něho najít výjezd. Jinak jsme neztratili jednu, ale hned několik generací.

Jana Bežáková, šéfredaktorka Chebského deníku