Česko stojí před volbou prezidenta. Pamatuji se na minulou volbu, kdy se na Václava Klause vyrukovalo s Moserovou, Zemanem a Sokolem a všichni dobře víme, jak to dopadlo. Opozice pod heslem „všichni proti Klausovi“ ovšem zmoudřela a jako protikandidáta navrhla letos pouze Jana Švejnara. Jeho vyhlídky jsou, zdá se, díky tomu lepší, než měl svého času Miloš Zeman.

A teď z jiné stránky… Česko je malou zemí v srdci Evropy, kde lidé dobře hrají fotbal, hokej a někdy umíme naší ekvilibristiku na bruslích prodat i v rychlobruslení či krasobruslení. Je toho pochopitelně více, co nám Čechům jde. Bohužel je tu i spousta věcí, které nám nejdou vůbec. Tak třeba zatknout Krejčíře, dokázat Doleželovi, že „pět na stole českých“ je o pěti „mega“, že Kraus kšeftuje s kakaem v Africe, že Gross, který si půjčuje na byt je najednou multimilionář, že Čunek vlastně nic špatného neudělal, když čerpal jako milionář sociální dávky, a že „náckové“ si mohou pochodovat Plzní dle libosti. A to je mi docela jedno, kdo se jakou rychlostí řítí po dálnicích a už vůbec mě nezajímají bulvární klepy na bývalého i současného premiéra.

Chci tím zkrátka říci, že vzhledem k prezidentským kompetencím je normálním lidem v této zemi skoro jedno, jestli bude prezidentem Klaus nebo Švejnar. Oba mají svá pro a proti a ať bude zvolen kterýkoliv z nich, ostudu nám rozhodně neudělá ani jeden z nich. A tak, slovy Radovana Krejčíře – dobrá zpráva pro Česko je, že se o hlavu státu ucházejí výrazné a vzdělané osobnosti. Špatnou zprávou je, že ať už bude zvolen kdokoliv, nic zásadního se v Česku nezmění… Sáblíková stejně vyhraje, fotbalisté se „někam“ na EURU prokopou , pár politiků legálně zbohatne, několik zločinců zůstane bez trestu a „náckové“ si udělají další vejšlap. Kdo by nechtěl být prezidentem takové země?