„Složitost rodopisného pátrání ovlivňuje postavení a řemeslo našich předků. Pokud náš předek byl na selském gruntu, budeme mít zápisy členů rodu v jedné obci nebo v jedné farnosti a rodina zůstávala na jednom místě,“ vysvětluje Helena Voldánová, profesionální genealožka a členka České genealogické a heraldické společnosti v Praze.

„Velikost gruntu byla rozdělena jejich výměrou jednoho lánu – asi 18 hektarů – s názvem sedlák – láník či celoláník. Poloviční byl chalupník – půlláník a čtvrtinový sedlák byl domkář – čtvrtláník. Dále může být zapsán náš předek jako polní zahradník, který měl jen malý domek se zahrádkou,“ podotýká genealožka. „V zápisech můžeme najít také název gruntovník, usedlík, hospodář, rolník. Pokud náš předek předal selský grunt svému synu, stal se z něho výměnkář, který měl smluvně zajištěn výměnek – místnost na bydlení, otop na zimu, část úrody, jídlo a oblečení. Po roce 1780 se můžeme setkat s názvem baráčník, dominikalista nebo familiant, kdy rodiny získávaly bývalé panské pozemky k výstavbě nových domů.“

Ten, kdo pracoval u sedláka, byl čeledín, podomek, podsedek. „V matričních zápisech najdeme také jejich postavení – kostelník, hrobník, konšel, rychtář. U žen najdeme název porodní bába, kde šlo o první ženské placené povolání s povinným vzděláváním,“ říká.

Jak Helena Voldánová popisuje, v matričních zápisech najdeme jak názvy známých řemesel, jako tesař, truhlář či kovář, tak i názvy řemesel, po kterých se musíme vydat k dalšímu pátrání, jako cvokař, mezuláník, horolezec. „Řemeslo se předávalo v rodině po generace. Řemeslníci byli organizováni v cechu a později ve společenstvu. Cech se staral o úroveň a poctivost řemeslné výroby a výuku nových učňů. V rámci vyučení musel učeň obejít další dílny pro získání praxe a tím se mohl dostat do jiné vesnice či města,“ upozorňuje profesionální genealožka. „Některá řemesla, jako například sklář, sekerník, horník, posouvala tyto řemeslníky z místa na místo. Další, kdo měnil místo pobytu, byli učitelé, vojáci, policisté a vrchnostenští a státní úředníci,“ podotýká s tím, že pokud v matričním zápise nemáme zapsanou informaci o místu narození, někdy předčasně naše pátrání může skončit.

„Rozvoj průmyslu přivedl řemeslníky z domovů, kde vykonávali ruční domácí práci, ke strojům do manufaktur a továren. Migrace lidí tedy směřovala do měst a center průmyslu,“ vysvětluje Helena Voldánová. Podle jejích slov se změnil způsob bydlení, péče o děti i postavení žen v domácnosti. Rozvojem dopravy a komunikace navíc naši předci dokázali překonávat stále větší vzdálenosti. „Mnoho lidí putovalo do velkých měst, Vídně, Prahy, Brna či Budapešti. Jiní se nechali zlákat výdělkem nebo půdou do oblasti Banátu, Chorvatska, Volyně nebo do Ameriky. V rámci monarchie se pohybovali snadněji s pracovní knížkou, domovským a křestním listem. Pokud vycestovali mimo, museli se prokázat pasem a povolením k vystěhování. K pátrání v cizině můžeme doporučit hlavně stránky familysearch. org a publikace Jaroslava Vaculíka – České menšiny v Evropě a ve světě, Češi v cizině, Dějiny volyňských Čechů,“ radí profesionální genealožka.

Vydejte se s Deníkem po stopách předků

Každé prázdninové pondělí najdete na stránkách Deníku zajímavé informace o genealogii, které vám pomohou při tvorbě vašeho rodinného rodokmenu. Seriál připravili pracovníci České genealogické a heraldické společnosti v Praze z.s. – www.genealogie.cz.