Do nového domova se během prázdnin přestěhuje osmnáct klientů Domova pro osoby se zdravotním postižením Pata v Hazlově. Obyvatelé hazlovského domova najdou své nové bydliště v nově zkolaudovaných domcích v ašské Jiráskově ulici.

„Kraj tak završí další etapu transformace tohoto pobytového zařízení pro poskytování sociálních služeb," informovala tisková mluvčí Karlovarského kraje Veronika Severová. „Lidé dosud žijící v ústavní péči se budou moci v mnohem větší míře začlenit do běžné společnosti," přiblížila s tím, že získají více kompetencí i soukromí. Navíc budou mít možnost vlastní volby, mimo jiné ve využití veřejných služeb v místě.

„Samozřejmě se počítá s tím, že oporou jim budou potřebné navazující sociální služby," řekl náměstek hejtmana Karlovarského kraje Miloslav Čermák. Celkové náklady na realizaci této etapy činily téměř dvaatřicet milionů korun. Celá zbývající část transformace zařízení Pata v Hazlově bude realizována za podpory prostředků Evropské unie.

Osmnáctka klientů nebude první, kdo už má samostatné bydlení. Karlovarský kraj nechal v první etapě zrekonstruovat rodinný dům v Krásné. „Tady bydlí čtyři lidé," řekla Severová. Byt v Aši využívají tři klienti. „Od září loňského roku je také čtrnácti bývalým klientům hazlovské Paty poskytována služba chráněné bydlení v nájemních bytech v Chebu a patnácti lidem v Aši," přiblížil Čermák.

Většina dotázaných lidí z Aše ani z Chebu nevidí na začleňování handicapovaných z hazlovské Paty nic špatného. „Pokud jde o lidi s lehčím postižením, kteří jsou schopni postarat se sami o sebe a nejsou nebezpeční pro okolí, nevidím v tom žádný problém," řekl František Vopička z Chebu. „Nejsem nijak zasvěcen do této tematiky, ale předpokládám, že k těmto klientům dochází nějaké terénní pracovnice, které na ně dohlížejí. Proč bychom lidi, kteří jsou schopni žít mezi námi, měli zbytečně umísťovat v ústavech?"

Stejného názoru je i Anna Kučerová z Chebu. „Dokonce jednoho postiženého muže, který bydlí v nájemním bytě v Chebu, znám. Je soběstačný, chodí do zaměstnání, jen má mentalitu tak desetiletého dítěte. Nikomu neubližuje, jen si chce občas jen tak popovídat."

I většinu dotázaných Ašanů nechává prázdninové stěhování naprosto klidnou. „Doby, kdy jsme postižené schovávali do lesů, jsou naštěstí pryč," řekl jeden z obyvatel Aše. „Jsou tací, kteří ústavní péči potřebují, jsou nebezpeční okolí nebo sami sobě. Tam je jasné, že se do běžného života zapojit nemohou. Mezi handicapovanými jsou ale i ti, kteří jsou schopni normálně žít. Tak ať žijí. Proč bychom je měli vylučovat a ohrnovat nad nimi nos? Pokud je někdo, kdo na ně dá pozor, nevidím v tom žádný problém. Už jsem se setkal s takovými názory, že postižení nepatří do běžné společnosti. S tím ale nesouhlasím. Jsem přesvědčen, že jsou naší součástí."