Deník na návštěvěZdroj: Deník

Tuto menšinu tvořili převážně státní zaměstnanci a jejich rodiny. Mezi nimi byla i rodina Růženy Moudré, která se v Nebanicích narodila. Společně s Annou Čechovou jsou jedněmi z mála pamětnic.

„Narodila jsem se v Nebanicích před válkou, v srpnu 1938. Co vím z vyprávění, Němci už v tu dobu pohraničí obsazovali,“ začala své vyprávění rodačka Růžena Moudrá. Její rodina v té době bydlela ve strážním domku. „Tatínek pracoval u drah a v době, kdy maminka se mnou a s mými sourozenci odcházela z pohraničí, zůstal v Nebanicích.“ S maminkou děti odjely k rodině bydlící u Českých Budějovic. „Tam za námi potom přijel i tatínek, který odtud musel utéct, jinak by ho Němci zabili.“ Rodina skončila nejdříve ve Dvoře Králové, pak Růženčin otec dostal zaměstnání ve Střelských Hošticích u Horažďovic. Tam rodina zůstala po celou válku. Hned, jak to bylo možné, se ale vrátila domů. „Tehdy vyzývali Čechy, kteří tady bydleli, aby se vrátili. Bylo mi tehdy sedm osm let.“ Malá Růženka tak viděla rozbombardovanou obec i zničený most. „Česká škola byla také rozbitá. Proto se nakonec rozhodlo, že se opraví původní německá škola, která byla i větší,“ zavzpomínala. Děti z Nebanic tak každý den pěšky docházely do školy v sousední Odravě. „Třetí, čtvrtou a pátou třídu jsem už vychodila tady. Nebanická škola byla svého času nejlepší na okrese. Vyšší ročníky jezdily do Chebu.“ Kromě školských let vzpomíná i na to, jak si Nebaničtí opravili kulturní dům. „Tenkrát bylo normální, že alespoň jeden člověk z rodiny šel na brigádu. Kulturní dům byl po válce rozbitý. Muži, kteří se sem vrátili, chodili na brigády a udělali kus práce. Růžena Moudrá studovala v Děčíně, domů se ale poté opět vrátila. Pracovala v místním obchodě, poté byla zaměstnaná jako pošťačka. „Nastoupila jsem v roce 1968 a živě si vybavuji srpnové události, kdy nám zakazovali nosit pošťáckou uniformu. Když jsem jezdila doručovat poštu například do sousedního Děvína a potkávala Rusy na silnicích, byla jsem skrz na skrz zpocená,“ reaguje dnes již s úsměvem. Jako poštovní doručovatelka pracovala téměř třicet let.

Starousedlíků v Nebanicích dnes už příliš není. Další pamětnicí je Anna Čechová, která v době studií zemědělské školy jezdila do Nebanic z Chebu. Zamilovala se tu a už tady zůstala. Obě živě vzpomínají na bohatý kulturní život v obci. „Plesy, které se tady konaly, byly velkolepé. Jezdili sem lidé z okolí. Z rozhlasu hrála hudba. To je věc, která mi trochu chybí. Těšila jsem se na to, že když se udělal rozhlas, bude to podobné. Bylo by ale vysvětleno, že v dnešní době to není tak jednoduché. Což je škoda,“ pousmála se Růžena Moudrá.

Anna Čechová zase nezapomněla například na dožínky nebo na to, jak místní ženy chodily cvičit do kulturního domu. „Měli jsme tady i kino, divadlo,“ řekla Anna Čechová. „Ale i teď je to tady co se týká kultury dobré. Konají se pravidelně oslavy Mezinárodního dne žen, rozsvěcení vánočního stromečku. To je vždycky krásná akce, kdy si děti připraví vystoupení, zpívají a tancují. Vloni nám to chybělo. Stromeček sice svítil, ale nic k tomu,“ říká s úsměvem.

Podle obou pamětnic se nezměnila jen podoba obce, ale také obyvatelé. „Dříve více lidé drželi při sobě. Teď je to takové o něco jiné,“ povzdechla si Růžena Moudrá. Jak ale jedním dechem dodává, i dnes v uspěchané době jsou v Nebanicích dobré duše a lidé se umí stmelit. To potvrzuje i její kamarádka. „Když to šlo a nebyl koronavirus, sešli jsme se u krámu, popovídali si, zavzpomínali, dali si kafíčko. Navíc i cizí lidé mohou být rodinou. Mně se to ukázalo například o předloňských Vánocích. Den před Štědrým dnem jsem se vrátila z nemocnice. Myslela jsem, že pomalu nikdo ani neví, že tam jsem. Na Štědrý den se otevřely dveře a tam stojí čtyři místní děvčata, každá v ruce salát, řízky, chlebíčky, cukroví,“ usmála se při vzpomínce Anna Čechová. Za první návštěvou se ještě pomalu nezavřely dveře a následovala druhá a pak třetí. „Během chvíle jsem měla pět druhů salátů. Bylo to nádherné. To by se ve městě asi nestalo.“

Obě se shodují v tom, že Nebanice by ani za nic nevyměnily a neumějí si představit žít někde jinde. „Je tady klid, výborná dopravní obslužnost, obchod a je skvělé, že se obec snaží a stále to tady zvelebuje,“ dodaly pamětnice.