Nemá povoleno hovořit do médií, redakce jeho jméno zná. Je to otrlý chlap zvyklý z práce na ledacos. V současnosti ale vozí z nemocnice téměř nonstop lidi, kteří zemřeli na covid.

„I ti, kteří si mysleli, že už viděli a zažili prakticky cokoli, se nyní ocitli psychicky na dně,“ vysvětluje s tím, že počty zemřelých se kvůli koronaviru zvýšily o hrozně moc.

„Je to děsivé. Při každém výjezdu se musíme obléci do speciálních obleků, abychom minimalizovali riziko nákazy. Pomalu už nemá cenu se z nich ani převlékat,“ tvrdí.

Převlékání a nepřetržitá práce ale není to nejhorší, nejvíce současná situace působí na psychiku. „Jezdíme pro stále mladší ročníky. Když přijedete pro člověka, kterému je osmdesát, řeknete si: mohl tady být několik let. Je to těžké, ale dá se to nějak zkousnout. Když jde ale o čtyřicátníky, padesátníky, je to nepopsatelné. Vždyť měli velký kus života před sebou. S tím se nějak moc smířit nedá,“ popisuje současnou šílenou situaci na Chebsku.

„Jsem na sesypání. Nikdy jsem nebrečel, až teď. Nevím, jestli je to vyčerpáním nebo stresem a beznadějí, kterou kolem sebe vidím a kterou den co den zažívám. Dokonce jsem se dostal do situace, kdy jsme měli výjezd a já říkal, že snad ani nevyjedu, že už to prostě nedávám,“ přiznává.

Na psychice nepřidává ani to, že v okolí se zaměstnanci pohřební služby nesetkávají s pochopením. „Většinou na nás koukají jako na onuci. Jsme prostě ti, kteří si jen přijeli pro mrtvé,“ uvádí muž, který se nedokáže od situace odprostit.

„Od toho se odpoutat nedá. Na relaxaci není čas, nepamatuji si, kdy jsem naposledy vypnul. Nejde o to, že je to jeden den a další směnu bude lépe. Další směnu je stejně, ne-li hůř,“ dodává smutně.