Kniha s názvem Kde kvete tráva přibližuje povstání v Kwangdžu v květnu 1980. Ačkoliv nakonec kategorii vyhrálo jiné dílo, překlad Petry Ben-Ari patří i přesto do trojice těch nejlepších za loňský rok.

Petra Ben-Ari (35) vystudovala biochemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, nějakou dobu pracovala v Psychiatrickém centru Praha. Poté absolvovala studium sinologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a roční kurz čínštiny v čínském Ťi-nanu, hlavním městě provincie Šan-tung. V roce 2010 pracovala v českém pavilonu celosvětové výstavy EXPO v Šanghaji. Mezi lety 2011-2015 žila v Jižní Koreji, kde vystudovala srovnávací literaturu na Soulské národní univerzitě a stala se programovou ředitelkou Českého centra v Soulu. V současné době žije v Praze a věnuje se tlumočnictví a překladatelství. Je vdaná, má dvě malé děti, plynule mluví anglicky, čínsky, korejsky, italsky, domluví se hebrejsky.

Řekněte, jaká byla vaše reakce, když jste se dozvěděla, že jste nominovaná na cenu Magnesia Litera za překlad?

Byla jsem velmi zaskočená, překvapená. Jednak jsem v překladatelství stále poměrně nováček, jednak jsem nečekala, že by porota sáhla po knize z tak obskurního a u nás málo překládaného jazyka.

Jak se vám kniha překládala? Je to těžké téma, těžký jazyk…

Překládala se mi dobře, téma mě velice zajímá a bavilo mě dohledávat si doplňující informace, hledat dobové zdroje a skládat si všechny dílky do velké mozaiky. Samozřejmě byly i pasáže, které mě zbrzdily, do kterých se mi nechtělo a zasekla jsem se na nich. Ale celkově to byla krásná práce. Pro literární překlad musí mít člověk vášeň, nedá se to dělat s nevolí, či dokonce odporem.

Vybrala jste si knihu pro překlad sama?

Dá se to tak říct. Nebo spíše, že to bylo společné rozhodnutí mě a nakladatele. Po Vegetariánce bylo jasné, že je prostor vydat další román od Han Kang. V angličtině mezitím vyšla tato kniha, byla kladně hodnocena, já o ni měla velký zájem od začátku, takže jsme do toho šli.

A jak dlouho jste ji překládala? Narazila jste během práce na nějaký oříšek, zajímavost…?

Celkem asi půl roku, ale protože jsem se starala o malého syna a další dítě bylo na cestě, odsýpal překlad pomaleji, než bych si přála nebo než je u jiných překladatelů „na plný úvazek“ běžné. Zajímavostí se v knize skrývá určitě celá řada. Například jsem se dozvěděla, že u korejských textilních dělnic byly v osmdesátých letech oblíbené kofeinové tablety, které jim pomáhaly vydržet celou směnu stát u strojů a bděle pracovat. Překladatelským oříškem pak byla celá šestá kapitola, napsaná v dialektu provincie Jižní Čolla.

Korejština ale není jediný jazyk, který ovládáte. Jaké další? A který byl nejtěžší na učení?

Samozřejmě umím anglicky, pak také italsky a čínsky. Čínštinu jsem studovala před korejštinou, dnes už jsem z ní hodně zapomněla. Podobně jsem zapomněla španělštinu, kterou jsem se dlouhá léta učila a pak mi ji vytěsnila italština, která je velmi podobná a plete mě, když chci mluvit španělsky.

Čínština a korejština tak podobné nejsou, ale mají velký společný lexikální základ. Čínština je obtížná tím, že nemá fonetickou abecedu, znaky se musíte drilovat s každým novým slovíčkem, a pokud je nepoužíváte, okamžitě mizí z paměti. Jako když si chcete vzpomenout na PIN od rok staré kreditní karty.

Nejenže jste se učila čínsky a korejsky, ale také jste v těchto zemích žila. Vzpomenete si, jestli bylo něco, co vás po příletu nebo během pobytu překvapilo?

Takových věcí byly spousty, nikdy nekončící úžas. (smích) V Číně mě vždycky fascinovalo to, že i ty nejluxusnější obchodní domy, galerie a vybrané restaurace postrádají vkus. Určitá typicky čínská ušmudlanost a kýčovitá nakašírovanost prosvítá naprosto všude, v drahých hotelech i chudých plechových garážích. To naopak Korea si svou citlivou aristokratickou estetiku podržela. Čisté linie, elegantní barvy a úpravnost jsou vlastní nejen tradičnímu čajovému porcelánu, ale například i modernímu designu.

Jazyky vás provází i v osobním životě – váš manžel pochází z Izraele. Mluvíte spolu hebrejsky? A jakým jazykem mluvíte s vašimi dětmi?

Ne, nemluvíme hebrejsky, moje hebrejština na to zatím nestačí. Na děti mluvíme každý svým rodným jazykem.

Jste vystudovaná biochemička. Jak jste se dostala od tohoto oboru k jazykům?

Asi jsem si po promoci připadala příliš mladá na to, abych strávila zbytek života zavřená v laboratoři. (smích) Chtěla jsem cestovat a ověřit v praxi takzvanou Sapir-Whorfovu hypotézu, podle které různé jazyky podmiňují různé pojetí světa. A to bez znalosti cizího jazyka nelze.

K tomu, aby člověk mohl překládat, musí umět nejen výchozí jazyk, ale i ten, do kterého překládá. Neláká vás i vlastní tvorba?

Zatím mě vlastní tvorba opravdu neláká. Necítím žádné pnutí k autorskému vyjádření.

Pocházíte z Aše. Vracíte se občas do města? A jak se na něj díváte? Máte odstup, procestovala jste kus světa…

Čas od času samozřejmě navštěvujeme rodinu. Nejvíc tam na mě působí střípky ztraceného dětství. Nedokážu hodnotit současnost města, Aš pro mě existuje více jako fantazijní prostor, kam se vracím ve snech a retrospektivách.

O čem je kniha „Kde kvete tráva“?
V noci na 27. května 1980 proběhl v jihokorejském Kwangdžu nejhorší masakr civilistů nařízený vlastní vládou, jaký moderní dějiny země pamatují. Pod záminkou potírání komunistické diverze schválili čelní představitelé státu vojenský zásah k potlačení lidových nepokojů, které byly ve skutečnosti projevem nesouhlasu s panujícím autoritářským režimem. Román sleduje osudy několika mladých hrdinů, které se oné osudné noci protnou. Ti, kteří přežili, musí čelit pronásledování ze strany státních orgánů i vlastním vzpomínkám na prožité trauma.