„Téměř každý hezký den jsem tam trávila se svým synkem,“ řekla maminka. „Malý se vyřádil, unavil, byl na čerstvém vzduchu. Na zahradě se nesetkávám s přáteli, nepořádám sedánky s kamarádkami a jejich dětmi, s nikým jsem se tam nestýkala. Dodržovala jsem všechno. Teď tam ale nemohu. Pozemek je totiž v jiném katastru a pobyt na zahradě patří mezi volnočasové aktivity,“ krčí rameny. „Do obchodu můžeme po celém okrese. Na čerstvý vzduch do bezpečí své zahrady mohu zapomenout. Nerozumím tomu, nikoho jsme neohrožovali a nikdo neohrožoval nás.“

Jak říká byla zvyklá, sednout do auta, zaparkovat před zahradou a 'vypustit' syna na oploceném pozemku, kde má pískoviště a hračky, pak zase sednout do auta a odjet domů. „Teď nemohu, aniž bych porušovala vládní nařízení. Mohu se s ním procházet po ulicích Chebu. Na hřiště nesmíme, je zavřené. Proti tomu, že se hřiště v Chebu uzavřela, nic nemám. Tam jsem nechodila, abychom se nesetkávali s jinými,“ uvedla. Jak ale řekla, chodit jen tak bez cíle jde jeden dva dny. „Nebaví to mě ani syna. Kdyby byl větší, vymyslím mu stopovačku. Takhle ho ale celou procházku držím za ruku, aby někde nespadl nebo někam neutekl. A pak mám další možnost, být zavřená se synem doma.“

Přestěhovat se na tři týdny na zahradu bylo podle jejích slov nemožné. „Nemáme tam zase takové zázemí, abychom tam mohli tři týdny žít. Mnoho lidí řekne, že jsou to jen tři týdny, že mohu být ráda, že můžeme ještě chodit alespoň ven. Jde spíš o princip a to, že některé věci jsou postavené na hlavu. Jiní mi poradí, že si mám vzít na zahradu nákupní tašku nebo prostě vyrazit přes zákaz. Ale to nechci. Nechci obcházet nařízení. Jen ho prostě nechápu,“ uvedla.

Podobně si mohou připadat otužilci z Okrouhlé na Chebsku. Ti sice mohou k jesenické přehradě, ale běda, kdyby jen prstíček smočili. „Jesenice už nepatří do katastru obce, takže máme smůlu,“ usmívá se jeden z místních. „Takže doufáme, že toto opatření bude opravdu jen ty slibované tři týdny.“