„Vytočte si číslo 217,“ říká příjemná paní recepční. V telefonu se ozve už známý hlas. Jdeme nahoru, abychom viděli 'generálské apartmá', jak se tady ve vojenské lázeňské léčebně říká. Pokoj je veliký a prostorný. Chvíli diskutujeme a rozhodneme se, že půjdeme ven na kávu. Míříme k Sadové kavárně, kde jsme seděli i před týdnem. Pánové se dávají do hovoru, co za těch více jak 80 let života prožili. A já si povídám se vždy elegantní a světaznalou paní. Kdo jsou ti lidé, se kterými jsem se již poněkolikáté setkal? Je to vzácná a významná návštěva v našem kraji – plukovník letectva ve výslužbě Jaroslav Hofrichter a jeho žena Alžběta Hofrichterová. U stolu sedí také můj děda, který si s panem plukovníkem velmi rozumí. Strávili jsme opět krásné odpoledne ve společnosti dvou lidí, kterých si ze srdce vážím. Pan plukovník je jeden z posledních 'kluků', kteří zažili peklo druhé světové války na palubách anglických letadel. Jaroslav Hofrichter konkrétně u 311. bombardovací perutě, která bojovala nejen nad evropskou pevninou, ale také nad mořem.


Pane plukovníku, odkud pocházíte a kde jste se narodil?
Narodil jsem se 23. září 1920 v Plzni.

Takže škodovák?
Ano, přesně tak… (smích)

Byl jste před válkou v československé armádě?
Ne, ne, nebyl, jen jsem byl v takzvané akci 1000. To znamenalo, že se kupovala za pět korun československých papírová letadélka a výtěžek se dával na výcvik 1000 pilotů.

A naučil jste se létat doma?
Ne, já jsem se tu naučil jen technické věci o letadlech.

Naše území bylo zabráno 15. března 1939. Kdy jste opustil vlast?
To už bylo v době protektorátu, v březnu 1940.

Jakým z těch směrů, kterými letci utíkali, jste se vydal?
Já jsem šel, jak se říká, balkánskou cestou. Nemohl jsem přes Polsko, protože to už bylo zabráno od září třicet devět. Takže směr byl na Slovensko a do Maďarska. V Jugoslávii byl takový sběrný tábor, odkud jsme jeli vlakem směrem na Blízký východ. Potom lodí okolo Afriky až do Anglie.

Taková cesta musela trvat dlouho…
Když to tak spočítám – okolo pěti až šesti měsíců.

Jak jste se dostal do Královského válečného letectva (RAF)?
Nechtěl jsem do Kanady, kde cvičili letce, tak mi bylo nabídnuto buď střelec, nebo radista u bombardérů. Vybral jsem si střelce.

Povězte, na jakých strojích jste létal?
Měli jsme wellingtony a od roku 1943 americké liberatory, to byl už stroj.

A jaký byl cíl?
Nejdřív jsme bombardovali německá města, ale zaznamenávaly se až padesátiprocentní ztráty, tak nás přesunuli do Irska, kde nás reorganizovali. Pak jsme střežili konvoje a lodě proti německým ponorkám.

Když jste pobývali v Anglii, jak se k vám místní obyvatelé chovali?
Výborně, věděli, že pokládáme životy za jejich vlast, ale i za svoji, a uměli to dát najevo.

A vztahy mezi vámi? Byly nějaké rozepře?
Hádali jsme se jen u pokeru (smích), jinak jsme se museli spoléhat jeden na druhého a důvěřovat si. Musel jsem věřit, že pilot umí dobře létat, že střelec nespí, že radista ví, kde se nad tím mořem nacházíme…

Kromě Čechoslováků odešla do Británie také spousta Poláků. Jaké oni měli postavení?
Oni to byli skvělí kluci. Uměli dobře bojovat, jako Australané. Polský kluci nenáviděli Němce, opravdu nenáviděli. Jsou případy, kdy došly Polákovi náboje, a tak to do Němce trefil se stíhačkou…

Setkal jste se také někdy s britským ministerským předsedou Winstonem Churchillem?
Ne, neměl jsem tu čest.

Myslíte si, že měl tento člověk velký vliv na porážku nacismu a výhru Anglie v době letecké bitvy nad touto zemí?
To je bez pochyby. Angláni mu můžou děkovat za podporu a za to, co pro ně všechno vykonal.

Co říkáte na jeho výrok: „Ještě v žádném konfliktu tak mnoho lidí nevděčilo za všechno tak malé skupině lidí“?
To je pravdivý výrok, vždyť v RAF bylo na čtyřicet procent cizinců, kteří bojovali za Anglii.

Další otázka. Co vy a Edvard Beneš?
Hodně lidí na něj nadává, ale tento muž měl tak těžkou pozici jak před válkou, tak v Británii, tak po válce až do 'slavného' Února. Nemůžeme se divit krokům, které udělal…

Když srovnáme síly německé Luftwaffe a RAF, jak to vlastně bylo?
No, na počátku měla Luftwaffe obrovskou přesilu. Chybou bylo, že přestali Němci bombardovat a ostřelovat letiště a přesunuli se na města, to jim zlomilo vaz.

Pane plukovníku, máte zkušenosti. Jak si myslíte, že by to dopadlo, kdyby vojska Adolfa Hitlera porazila Británii?
Hitler by získal obrovské možnosti a zbrojní průmysl. Určitě by se v Anglii našli lidi, jako byl Quisling, kteří by s ním spolupracovali.

No a jak by na tom potom byli Američané?
Ti by ztratili jediný opěrný bod, který v Evropě měli, neměli by se kde zachytit, aby provedli nějakou větší akci.

Ještě jedna otázka typu 'co by bylo kdyby'. Jak by podle vás vypadala situace v ČSR, kdybychom bojovali proti Wehrmachtu?
Trvalo by to nanejvýš 4 až 6 neděl, víc ne. Luftwaffe by nás úplně zničila. Mohli bychom se bránit tak maximálně ve slovenských horách, a navíc na jihu u hranic s Rakouskem nebylo žádné opevnění, takže postup do vnitrozemí by byl snadný.

Dokdy jste byl v Anglii?
Až do srpna 1945.

Vzpomínáte si, jak se na vás dívali Čechoslováci, když jste se vrátili zpět do vlasti?
Obyčejní lidé se chovali dobře, horší to bylo na úřadech…

Co rok 1948 a vy?
Někoho vyhodili hned v březnu, někoho později, třeba jako mě. Létal jsem u vládní letky chvíli. I do Anglie jsme létali. Do Británie to trvalo tak 3 hodiny letu. Vozil jsem tam klukům v kufříku věci. Nic politického, jen obyčejné věci. Přistávali jsme na stejném letišti, ale jednou jsme sedli jinde. A já se večer sbalil a sedl na vlak do Londýna, tam jsem předal věci z kufříku a jel zpátky posledním spojem. Pak jsem měl nepříjemnosti i mě doma vyslýchali na Ruzyni.

Šel byste do toho znovu?
Ano, my jsme přísahali, že budeme bránit vlast. Bohužel, takové nadšení pro republiku, jako bylo tehdy v roce 1938 a 1939, už nikdy nezažijeme. My jsme milovali naši vlast, náš národ, naši republiku…

JAKUB FORMÁNEK