Pomník všem ochráncům hranic od roku 1918 byl před více než měsícem odhalený v Krásné. Mnohým však zůstává trnem v oku. Byl totiž slavnostně odhalený u příležitosti 60tého výročí zákona o ochraně státních hranic. Co zákon přinesl? I na to se Deník ptal Pavla Vaňka z Archivu bezpečnostních složek, vedoucího archivních fondů vojsk Ministerstva vnitra.

Není odvolávání se na rok 1918 trochu výmluva?

Postavení pomníku všem ochráncům hranic 1918-1992 je snaha organizátorů této akce postavit střežení státní hranice po roce 1948 do lepšího světla. Podle známých dokladů působení propagandy u pohraničních brigád akcentovalo rok 1951 a před ním ještě rok 1945, vznik Pohotovostního pluku 1 NB a nikoli Finanční stráž a dobu před rokem 1938. Na druhé straně aspekt byl udržení pohraničí přítomen v mediální rovině u Pohraniční stráže vždy, i v souvislosti s projevy zástupců vysídlených československých Němců. Termín odhalení pomníku korespondoval se Dnem Pohraniční stráže, který se slavil u příležitosti schválení zákona č. 69/1951Sb. o ochraně státních hranic 11.7.1951.

Je možné vysvětlit, jaké změny zákon přinesl?

Rok 1951 je především rokem systémových změn ve střežení hranice se Západním Německem a Rakouskem: v lednu započalo vojskové střežení. Do té doby střežila tuto hranici Pohraniční stráž Sboru národní bezpečnosti, tedy policejní složka. Její počty cca 6 100, byly skokově navýšeny počátkem roku 1951 na téměř 18 000 plánovaných míst. Vzápětí se podél hranice vytyčilo zakázané pásmo, kde nesměl nikdo bydlet, a hraniční pásmo, kde mohli bydlet jen ti, proti nimž nebylo ze strany PS, StB a podobně námitek.

Systém vojskového střežení státní hranice, který byl nastartován na přelomu let 1950/1951, přetrval ve svých základních rysech do roku 1989. Proto je rok 1951 skutečně důležitým mezníkem, který minimalizoval úspěšné přechody hranice.

Ví se, kolik lidí se tehdy z pohraničí muselo odstěhovat?

Odhaduje se, že vystěhování osob z těchto dvou zón dosáhlo v tehdejším karlovarském kraji 1400 až 1600 osob.

Co se pak se zónami dělo?

Zakázané pásmo bylo využito pro umístění ženijnětechnických opatření: nástražných osvěcovadel, kontrolních orných pásů a především drátěných zátarasů. Tyto se od roku 1952 budovaly jako třístěnné, na prostřední stěně s osnovou vodičů vysokého napětí 2-6 kV (užíváno až do roku 1965).

Smrt účinkem proudu v drátěných zátarasech je druhou nejčastější příčinou úmrtí. Kromě toho byly v některých úsecích do drátěného pásu instalovány v letech 1952-1955 miny. V případě 5. chebské pohraniční brigády takto bylo zaminováno až v letech 1952 až 1954 32 kilometrů drátěného zátarasu. Je třeba ovšem říci, že miny byly nebezpečné především pohraničníkům a svědčí o hazardu se zdravím vojáků základní služby ze strany jejich velitelů.

Existuje konkrétní číslo, kolik lidí na státní hranici zemřelo?

Pracovníci Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů vytvořili, s odkazem na archivní prameny, seznam 280 osob, které zahynuly v letech 1948-1989 (publikoval Martin Pulec). Kromě toho tento úřad publikoval i další případy úmrtí osob, které pravděpodobně měly při přechodu hranice zahynout. S odvoláním na výstupy tohoto úřadu je také nutno zmínit úmrtí v řadách příslušníků Pohraniční stráže – těch bylo 650.

Z nich jen malá část zahynula v důsledku střetu s takzvané agenty chodci – těch bylo 11. Devět bylo usmrceno úmyslně jiným pohraničníkem, 3 zastřeleni vojenskými zběhy. Další zahynuli při dopravní nehodě, při manipulaci s trhavinami, byli usmrceni vysokým napětím v drátěném zátarasu, zemřeli na následky pokusu o sebevraždu, následkem náhodného výstřelu. Lze se domnívat, že většina zahynuvších byla vojáky základní služby, nikoli z povolání.

Okruh obyvatelstva zasaženého opatřeními na hranici byl však širší.

Co teď máte na mysli?

Zadržení bývali odsouzeni k trestu odnětí svobody a tento pokus je poškozoval při hledání pozdějšího uplatnění, mnohdy doživotně. Vedle nuceného přesídlení z hraničního a zakázaného pásma hraniční pásmo omezovalo rozvoj pohraničních regionů. V letech 1952-1958 byl celý ašský výběžek v hraničním pásmu. Omezení vstupu mělo negativní důsledky nejen pro průmyslové podniky v Aši a Hranicích, ale také pro zásobování několika tisíc obyvatel a celkový rozvoj výběžku. V neposlední řadě kampaňovité kácení průseků od přelomu let 1951/1952 způsobilo, že dřevo vytěžené z vytvářených průseků podléhalo zkáze, protože je nebylo možné hned zpracovat. Bez významu nebylo ani druhotné poškození okolních stromů odstřelováním pařezů a to, že ztráta kompaktnosti lesního porostu zvyšovala možnost poškození silným větrem (polomy).

Řekněte, co si o tvorbě podobných pietních míst myslíte?

Vzhledem připomíná některý z pomníků pohraničníků postavených v 70. nebo 80. letech (pomník Josefa Ludase). Skutečně je nově odhalený pomník pomníkem všem pohraničníkům? I těm, kteří způsobili smrt mladíků Čitana a Ondrejoviče nebo hluchoněmého člověka 28.10.1953? Problematické mi přijde vymezování se vůči pomníku osobám, které zahynuly při pokusu o přechod hranice, umístěnému u silnice na Svatý Kříž a Wies. Tyto osoby neměly místo, které by je připomínalo – na rozdíl od pomníků pohraničníků z dřívějších let. Už jenom to, že došlo ke shromáždění těchto jmen na základě studia archivních materiálů, je důležitý počin. Dobré je také to, že pomník stojí na „směru pravděpodobného postupu narušitelů“. Že někteří bývalí pohraničníci říkají, že je třeba diferencovat mezi obětmi podle motivace k přechodu a volby prostředků, berme spíše jako podnět k rozvoji historického bádání. Těžko si lze představit, že by důvody byly vypsány na tomto pomníku. K tomu jsou vhodnější historická nebo vlastivědná periodika, nebo internetové publikace. Např. v současné době Ústav pro studium totalitních režimů pracuje na vytváření textů, popisu událostí, při kterých přišly osoby, pokoušející se přejít hranici, o život.

Jsou tedy vzpomínky pohraničníků důležité?

Historický výzkum ochrany státní hranice se ovšem neobejde bez dokumentace života pohraničníků. Nejen běžných situací, ale i těch mezních, jako byla zběhnutí nebo případy, kdy ve službě došlo k úmrtí nebo vážnému zranění. Domnívám se, že i příspěvek k tomuto tématu založený na pramenném materiálu nebo osobním svědectví od osob, které sloužily na hranici, by byl přínosem – třeba by to náš historický výzkum posunulo dál. Rád si také vyslechnu bývalé pohraničníky, budou-li se chtít podělit o své zážitky, životní příhody z doby služby na státní hranici. Stejně jako osoby, které se pokusily, ať již úspěšně nebo neúspěšně, přejít státní hranici. Určitě může být přínosem, pokud historické bádání v oblasti systému střežení státní hranice nebude založeno pouze na archiváliích, které jsou z činnosti útvarů Pohraniční stráže dochovány v Archivu bezpečnostních složek, ale také na dalších druzích pramenů, k nimž výpovědi pamětníků bezesporu patří.

Podle některých občanů je památník provokace. Zlobí se oprávněně nebo je to prostě součást dějin, tudíž bychom se měli s podobnými věcmi smířit?

Možná, že se takto bývalí vojáci z povolání PS brání pocitu, že by v jejich životě byla doba, kdy se podíleli na špatné věci. Možná to vyvěrá z pocitu nostalgie, vzpomínek na mládí – každý se k nim rád vrací po celý život, rád vyhledává možnost sdílet je s vrstevníky. Leccos by mohli pomoci vyložit psychologové a sociologové. Pohraniční stráž je produktem systému vládnutí, který zde do roku 1989 byl, avšak nebyla na zabránění pokusům přejít hranici sama. Z pohledu člověka, který se rozhodl přejít státní hranici, protože neměl legální možnost vycestovat, byli pohraničníci až na konci opatření, které jeho úmysl mohly zhatit. Takový člověk nesměl vzbudit podezření svého okolí, sousedů ani kolegů na pracovišti – kdokoli se o tom mohl někde zmínit; nemluvě o uvědomělých soudruzích, členech místních a podnikových organizací komunistické strany a spolupracovnících Státní bezpečnosti. Pak také musel dorazit do pohraničí – cestou nesměl vzbudit nežádoucí pozornost Veřejné bezpečnosti. Pak musel postupovat pohraničními obcemi s výskytem pomocníků Pohraniční stráže k hranici a pokusit se zlomit více než 90ti procentní úspěšnost (od konce 50. let) pohraničníků vůči takzvaným narušitelům ve svůj prospěch.