„Od nástupu na medicínu jsem chtěl dělat chirurgický obor, protože mi připadalo, že jsou výsledky vidět hned,“ vzpomíná, proč se vydal zrovna tímto směrem. „Jsem vděčný, že mi to vyšlo, protože když jsem nastupoval, tak mladí lékaři chtěli na chirurgii všichni. Dneska je to naopak. Je to obor mnohdy dramatický, kde je moc práce, moc zodpovědnosti. Mám pocit, že nově nastupujícím lékařům nadšenía chuť se vydat touto cestou chybí.“

Jan Kropáček už od roku 1992 tvoří tým se svou paní Irenou a řadu let s nimi pracuje i druhá sestřička Andrea Šuhajová. Pacienti oceňují nejen jejich odbornost, ale také příjemnou atmosféruv ordinaci. Důkazem toho je, že se Jan Kropáček se „svými“ dámami pravidelně umisťuje na předních příčkách ankety Ordinace roku v Karlovarském kraji, v roce 2016 dokonce získali titul Nejlepší chirurgická ordinace v České republice.

Život Jana Kropáčka se ale pojí i se sportem, od roku 1981 je sportovním lékařem. „Začal jsem dělat okresního tělovýchovného lékaře, jak se tomu tehdy říkalo. A tov celém rozsahu sportů, nejen pro míčové hry, alek těm jsem měl nejblíže. Jednak se mi to líbilo, ale také jsem je hrál. Byla to prostě moje parketa. Shodou okolností se tehdy fotbalový klub Rudá hvězda dostal do první ligy, a tak jsem i jim dělal sportovního doktora. Mělo to smysl a naplnění. Když házená postoupila do extraligy, tak jsem byl oddílový lékař. Zároveň jsem pracoval na ambulanci a chodil jsem také sloužit do nemocnice na chirurgické oddělení, takže jsem byl i té opravdové medicíně stále blízko. Navíc jsem léta učil na zdravotní škole,“ vzpomíná.

Za uplynulých 50 let se podle něho chirurgie změnila. „Přibyla nová rizika. Největší nárůst vidím například v úrazech na kolech, na in-linech, lyžích a snowboardech. Samozřejmě přibylo také automobilových a motocyklových nehod,“ popisuje. Připomíná, že vyhráno nemá ani ten, kdo tráví většinu času v kanceláři. „Práce na počítačích zase přinesla více případů syndromu karpálního tunelu,“ uvádí.

„Prožil jsem krásná létav milovaném zaměstnání. Mnohdy také chvíle dramatické, pochmurné i nervydrásající, ale většinou hezké. Jako žádný strom neroste do nebe, tak se pomalu blíží konec mojí kariéry, kterou bych přesto, byla–li by možnost, absolvoval znovu,“ vyznává se lékař.