Kliknutím zvětšíteTen se na studiích nyní věnuje rehabilitační psychosociální péči. Ale v soukromém životě a ve volném čase spolupracuje s Oblastním spolkem Českého červeného kříže v Chebu a je jeho tajemníkem. Připravuje tak i kurzy poskytování první pomoci pro dospělé. Lidé podle něho umí poskytnout první pomoc, jen se trochu bojí, aby druhému neublížili. Svoje vědomosti už mnohokrát využil nejen během školení druhých, ale i přímo v praxi, když ošetřoval zraněné.
Jak jste se dostal k tomu, že jste začal učit jiné poskytovat správně první pomoc?
Myslím, že jsem se úplně prvně setkal s první pomocí někdy na prvním stupni základní školy, kde nám paní učitelka říkala, jaké máme národní tísňové linky a že je správné pomáhat. Pak až na Střední zdravotnické škole v Chebu, jejímž absolventem už nějaký ten rok jsem, tam jsem „přičichl“ nejen k první pomoci, ale především k pomoci druhým a dále to rozvíjel a rozvíjím na vysoké škole. Dnes se primárně věnuji rehabilitační psychosociální péči. A první pomoc, kde vzdělávám výhradně dospělé, mi zůstala koníčkem.
Mají o tento druh služby lidé zájem?
Ano, zájem je. A to jak v oblasti povinných školení, tak i dobrovolných školení, což jsou hovorově laici, zdravotníci na dětské tábory a školy v přírodě a podobně. V roce 2018 jsme se pohybovali v počtech něco málo nad 1000 proškolených v první pomoci a více jak 1100 hodin zdravotnických služeb. V loňském roce se nám podařilo ošetřit 309 zranění. Nabízíme školení nejen pro laiky, ale také profesionály ze zdravotnictví, ale i oborů mimo něj. Hodinově se pohybujeme od 4 – 57 hodin a naprostou většinu vzdělávacích norem máme zaakreditovanou, ať už se jedná o akreditace udělené Ministerstvem práce a sociálních věcí, Ministerstvem školství mládeže a tělovýchovy či evropským certifikátem první pomoci a mnohými dalšími. Dokonce plánujeme rozšíření o další, jakožto Ministerstvo zdravotnictví a vnitra. Myslím, že v tomto na sebe můžeme být hrdí, protože pro jejich udělení je nutná nejen skvělá příprava podkladů, ale také kvalitní pedagogický sbor, který má vzdělání a dále na sobě kontinuálně pracuje, a výborné materiálně- technické zabezpečení, což jsou anatomické modely, resuscitační torza, automatické externí defibrilátory a další.
Jaké základní prvky vlastně poskytování první pomoci obsahuje?
V základu je důležité, aby lidé dbali především na svou osobní bezpečnost, užívali ochranných pomůcek, jakými jsou kupříkladu latexové rukavice či reflexní vesty u dopravních nehod, a dále aby nebyli lhostejní ke svému okolí (tj. nepřecházeli zraněné, nebáli se pomoct, pokud je někdo potřebný osloví atp.). Stačí pak už jenom vytočit národní tísňové číslo 155 a profesionální operátorky poradí, jak dále postupovat, a pošlou pomoc.
Když se lidé učí poskytovat první pomoc, asi udělají i nějaké chyby, které nejčastěji?
Chybovost při vzdělávání je lidská a silně individuální, v naprosté většině případů vzniká na základě toho, že při teoretické části člověk nedává pozor. Avšak je nutné dodat, že chybovat je lidské, a dvojnásob to platí tehdy, když se člověk teprve učí. Spíše než chybovost bych vyzdvihl obavu lidí ze samotného poskytování první pomoci. Od účastníků často slýcháme, že mají strach, že jejich pomoc bude spíše pro zraněného přítěží, protože kupříkladu při resuscitaci může dojít ke zlomení žeber apod. U této a jí podobných otázkách však pochyby rychle rozptýlíme důkladnou osvětou – a ona už často samotná racionalizace, při které si člověk porovná důsledky zlomeného žebra, které se v naprosté většině případů bez komplikace zhojí, oproti smrti, udělá „své“.
Pokud člověk sám má zájem, kde může získat potřebné informace o první pomoci?
Existuje mnoho možností, kde získat informace o správném poskytování první pomoci, mezi něž řadíme třeba také literaturu či různé aplikace nebo výuková online videa, avšak já nedám stále dopustit na tradiční výuku první pomoci, která obsahuje nejen teoretickou část, ale také praktickou, která je vedena formou zážitkové pedagogiky. Dovednosti může člověk získat nejen u Českého červeného kříže, ale i v jiných organizacích, které se touto problematikou zabývají. Zde však doporučuji, aby lidé dbali recenzí a ověřili si odbornost dané organizace, neboť první pomoc je obor, který se neskutečně rychle vyvíjí, a je tak potřeba flexibilně reagovat na změny a přenášet je do kurzů.
Už jste své vědomosti a praxi musel použít v běžném životě?
Tak teď jste mi tak trochu nahrál, pane redaktore. Musím hrdě konstatovat, že společně s mými kolegy máme takových zkušeností hned několik. Asi nejvíce nám v paměti utkvěl mladík, který těsně po dovršení dospělosti absolvoval náš kurz a ani ne dva měsíce poté zresuscitoval svého tatínka, kterého během vánočních svátků postihla náhlá zástava srdeční. Lékař zdravotnické záchranné služby následně konstatoval, že tato pomoc byla účelná a výraznou měrou přispěla k záchraně jeho života, ve kterém dnes bez vážnějších komplikací spokojeně pokračuje a těší se dobrému zdraví.
Zasahoval jste někdy přímo na nějaké akci?
Ano, a nebyly to bohužel pouze akce, kde jsme zajišťovali zdravotnické služby. Musím to zaklepat, ale zatím to byla velká města, v Chebu nikoli, a poskytnutá pomoc měla zdárný výsledek. Avšak bohužel znám i příběhy kolegů, kteří také mimo službu pomáhali a bohužel už nedokázali pomoct, protože dorazili později než okolní srocený dav (mnohdy jde o minuty). Ten dav znám osobně a irituje mě především lhostejnost lidí v něm, sami nepomohou, a když je požádáte o pomoc, tak odcházejí a dělají, že nevidí a neslyší.
Co vás při této profesi nejvíce těší?
Určitě práce s lidmi, protože mě neskutečně interakce při výuce baví. Učí se nejen účastníci, ale i já s nimi, protože každá skupina je jiná a přináší nové výzvy. Jako určitý bonus vnímám to, že je to práce, která má skutečný smysl a hmatatelné výsledky, které jsou za ní vidět.
46
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
