Na vaše přednášky slyším samou chválu. Jak vlastně došlo k té první?

Ta první se týkala četnictva na Karlovarsku a byl to výstup z mé bakalářské práce. Uskutečnila se v chebské knihovně v roce 2013 a byla to tehdy tatínkova iniciativa. Tím však nechci říct, že jsem do toho neměl chuť. Naopak. Četnictvo je atraktivní téma, stejně tak období první republiky, takže mi nedělalo problém přednášku udělat. A protože měla už tato první vysokou účast, oslovila mě paní Mudrová z knihovny s tím, zda neuspořádat další. A tak jsme vymysleli, že půjde o cykly přednášek.

Jak náročné jsou přípravy na přednášku?

Myslím, že každá vyžaduje speciální přípravu. Troufám si říct, že bez přípravy by si před posluchače nestoupl ani vysokoškolský profesor.

Zmínil jste, že je první republika pro lidi atraktivní. Proč to tak podle vás je?

Bylo to poprvé, co jsme měli samostatný stát. Vzhlížíme k ní dodnes jako k nějakému ideálu, a to politickému i společenskému. Svou roli v tom hraje i fakt, že v jejím čele stál téměř po celou dobu Tomáš Garrigue Masaryk. Přes 20 let zde existoval nezávislý stát a „Made in Czechoslovakia" mělo zvuk. Teď se ze společnosti vytrácí ten masarykovský ideál, což může být důvod, proč k této době vzhlížíme.

Také cítíte, že ale lidé v bývalých Sudetech vnímají historii jinak?

Lidé hůř získávají vztah k místu, kde nejsou zakořenění. A také proto o něm nemají takovou povědomost. Po odsunu Němců v roce 1945 přišli noví obyvatelé do místa, které jim bylo neznámé. Druhým faktorem je 40 let komunistické totality. Kvůli ní nebylo možné navázat na jakoukoliv tradici. Musí tady odžít nová a nezatížená generace a hlavně se sem lidé musí vracet. Aktuální problém pohraničí je, že stárne. Ale není to jen na Chebsku. Studoval jsem v Ústí, kde byla situace obdobná.

Objevil jste při přípravách na přednášky nějaké zajímavosti?

Pro mě bylo nejpřínosnější téma hospodářství první republiky, o tom jsem na začátku neměl moc hluboké znalosti. Od pamětníků slýcháte, jak jsme byli vyspělí. Měl jsem ale možnost si tak vytřídit, v čem jsme byli dobří. To byl třeba zbrojní průmysl. Byli jsme také špičkovým vývozcem lokomotiv a což je opravdu zajímavé lodních šroubů. Horší to však bylo se sociální otázkou. Jak už jsem zmínil, první republiku si idealizujeme i z pohledu politiky, kterou vnímáme jako čistou, bez poskvrn. Byla ale stejně složitá a nekorektní jako ta současná. Nechybělo v ní sestavování zvláštních koalic, korupční aféry … Je ale důležité říct, že premiéři první republiky měli výborné manažerské schopnosti a dokázali ukočírovat koalice třeba až o osmi stranách. Minus státu byla ale zpolitizovaná státní správa. Kdo měl stranickou knížku, měl funkci.

Setkáváte se s něčím, čemu se lidé na přednáškách často diví?

Cílem přednášek je rozbořit zažitá paradigmata, narušit mýty. Přeci jen, 70 let se zde pokřivovala historie. Pamětníci si tu dobu navíc nějak pamatují, ale z relativně objektivního historického výzkumu vyplývá, že některé věci byly jinak. Nejeden z posluchačů se mi snaží vyvrátit, že to tak nebylo.

Jaká doba je vám nejbližší? A shoduje se s dobou, ve které byste chtěl žít?

Zabývám se třemi oblastmi v dějinách. Tou první je první Československá republika, ve které bych klidně i rád žil, ale ve vyšší společenské třídě (smích). Pak se zabývám protektorátem, kde bych však žít nechtěl… Poslední oblastí mého zájmu, a to také odborného, jsou církevní dějiny 20. století.

Měl jste rád historii od dětství?

Řekl bych, že ano. Historie se stala mou životní náplní díky tomu, že mě k lásce k ní vedli rodiče. Ovlivnila mě silně také moje učitelka dějepisu na 4. základní škole, Mgr. Petra Matějovská. Myslím, že vycítila, že mám k historii vztah, a tak začala můj talent a lásku k historii rozvíjet. Jsem jí neskutečně vděčný.

Máte do budoucna v plánu třeba napsat knihu?

V současné době jsem před jejím vydáním. Jedna se týká první republiky, ale z pohledu církevních dějin. Nicméně příští rok by měla vyjít druhá kniha, která se bude týkat diplomacie první republiky.

A kde budou k dostání?

Ta první je úzce profilově zaměřená, takže ji asi nebude možné koupit v běžných knihkupectvích. Tu druhou určitě ano.

Jste učitelem na základní škole v Aši. Je těžké učit historii?

Jsem zastáncem myšlenky, že se historie nedá naučit, ta se musí pochopit. Dějepis je podle mě jeden z nejtěžších předmětů. Není čas probrat vše, co by se probrat mělo. Na hodně školách je to spíš okrajový předmět. Důležitým faktorem je navíc i samotná osobnost učitele, protože chápání historie je naprosto subjektivní záležitost. Věřím, že v určitých chvílích bylo učení dějepisu i nebezpečné.

V jakém slova smyslu?

Učitel formuje názor dítěte, ale sám se jen těžko může oprostit od svého názoru. Je otázka, jestli má učitel právo svůj názor ve výkladu říct. Historie se tvoří od stolu a je utvářená náhledem současnosti. Učitel s ní nemusí souhlasit. Například mluvit o západním odboji v 50. letech byla věc docela odvážná.

To byla přece jiná doba…

Dodnes někteří starší učitelé neradi mluví o určitých obdobích. Jde hlavně o dějiny po roce 1945.

Vzdálili jsme se ale od tématu. Baví děti dějepis?

Záleží na období, které se probírá, a na konkrétním tématu. Myslím, že je to pro děti předmět spíš méně zajímavý, a to z toho důvodu, že ho rádi učíme starším způsobem: data a fakta. Myslím, že chybí širší provázanost s jinými předměty.

Nepomáhá, ani když se dostanou na místo, kde se „dějiny psaly"?

V některých případech určitě. Například když budu o Osvětimi mluvit ve třídě a ukážu jim obrázky, nenechá to na dětech takový vjem, jako když tu lidskou zlost a nenávist uvidí na vlastní oči. V tomto ohledu jsou dějiny 20. století „vděčné". Můžu je vzít i na pravěké vykopávky, ale nebude to stejné jako osobní interakce s dějinami 20. století. Časová vzdálenost od současnosti hraje velmi důležitou roli.

Jeden citát říká, že kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat. Jak se člověk, který zná minulost, dívá na dnešní svět?

Já jsem od mala spíše pesimista (smích). Podle mého názoru se vytratily tradiční hodnoty víra, tradice, rodina, city, hlubší emoce… Dnešní doba se nese na vlně populismu, egoismu, honby za penězi a materialismu. Myslím, že svět nesměřuje do žádné růžové budoucnosti. Cítím, že společnost chce změnu, která však bude, obávám se, divoká a překotná, měla by však být pozvolná. Volby ve Spojených státech, nacionalismus ve Francii, ruská mezinárodní agrese, situace v Libyi nebo na Blízkém východě a další nám ukazují, že civilizace není ve správné kondici. Podle mého názoru ten citát platí a lidstvo si historii prochází stále dokola od nepaměti.