„Rodinná kronika Jindřicha Josefa Turka je jedinečným dokumentem, který dodnes diváka uchvacuje nejen svou estetickou krásou, ale i dokumentární hodnotou. Je barvitou osobní výpovědí o období, které jsme všichni prožívali a dnes ho máme tendenci vnímat jako šedivou a nehybnou dobu normalizace,“ řekl Marcel Fišer, kurátor výstavy a ředitel Galerie výtvarného umění v Chebu, pod které Retromuseum spadá. „Svědčí o tom, že i v této společnosti sešněrované různými omezeními si bylo možné najít svůj osobní prostor svobody, v němž se člověk realizoval, byť na rovině privátní. Jeho domácí kronika však svým významem překračuje okruh rodiny, pro který byla primárně určena, a má svou širší platnost a zajímavost. Dokládá to i tato drobná výstava,“ doplnil.
Jindřich Josef Turek je od roku 1993 kronikářem města Chebu. K této práci se dostal přes svůj celoživotní koníček, což psaní a ilustrování rodinné kroniky.
„Ještě jako žák základní devítileté školy jsem si prohlížel kroniku uhlobarona Laryše psanou bývalým zámeckým zahradníkem Lorencem. Laryš sice v roce 1945 utekl, ale pan Lorenc tu zůstal i s kronikou. Bylo mi jedenáct let a velmi mě to zaujalo, ale ještě to ve mně muselo dozrát. V té době mě začalo bavit i kreslení hlavně auta, pak i krajiny. Na kroniku jsem ale stále myslel,“ popisoval Jindřich Josef Turek, co ho přivedlo k psaní kroniky. „Měl jsem doma silný červený sešit A5, do kterého jsem si začal psát deník. Vydržel jsem to asi rok a nějaký měsíc, tudy ale cesta nevedla. Tak jsem se pustil do kroniky, protože ta se nemusí psát každý den. První zpráva byla o svatbě mojí sestry Saši. Už tehdy jsem věděl, že do ní nemohu psát obyčejnými písmenky. Ale když se na ni teď podívám, trochu se stydím. Na druhou stranu, je na ní krásně vidět vývoj,“ podotkl. „Jsem naprostý autodidakt. Neměl jsem možnost se někde poučit. Byla to tedy otázka intuice. Nejdřív jsem jen psal, pak jsem například přidal rámeček, poté titulní stránku roku a tak dále,“ uzavřel.
