Známý chebský fotograf Jiří Dytrych se na 25. dubna vydal na Jakubskou cestu. Tento týden se vrátil a o poutní cestě toho Deníku mnoho prozradil.

Jak vás napadlo, že byste takovou cestu absolvoval?
Viděl jsem v televizi záznamy z této pouti. Zaujalo mě to, protože po této trase chodí poutníci již přibližně od roku 900. Lidé by se do ní přeci nepouštěli jen tak, tak jsem chtěla vědět, co to dá mně.

Nabízí se tedy otázka, co vám cesta přinesla.
Měl jsem heslo: cesta je cíl. Zažil jsem mnoho skvělých zážitků, potkal jsem spoustu dobrých lidí. Například ubytování jsem sháněl až na místě, kde jsem ten den skončil. Nemohl jsem počítat s tím, že když zaklepu na nějaké dveře, že mě přivítají s otevřenou náručí. Přespával jsem u chudých i bohatých lidí. Všichni mě pohostili bohatě, samozřejmě dle svých možností.

Jak jste se jim odvděčil?
Předem jsem si vytvořil takový děkovný dopis, ve kterém stálo, že se za všechny, kteří mi pomohli, pomodlím. Nejsem moc pobožný, ale každý občas potřebuje duchovní podporu. Samozřejmě, když jsem viděl, že lidé pracovali, pomohl jsem jim i manuálně. Sekal jsem trávu, štípal dříví, natíral plot.

Jet téměř tři měsíce tolik kilometrů sám na kole – nepomýšlel jste na to, že se vrátíte?
To víte, že ano. První tři dny byly kritické. Nejsem žádný trénovaný cyklista.

Plánoval jste, že přijedete asi za 100 dní. Stihl jste to dřív – to jste tak pospíchal?
Jel jsem asi 60 kilometrů denně. Jeden den jsem si udělal pauzu. Přijel jsem do městečka, kde byly jen hotely, a ty byly finančně nákladné. Slečnu, která pracovala v turistickém infocentru, jsem přemluvil, aby mi prozradila, kde bych našel kousek místa na stan. Kolem dokola totiž žádný kemp nebyl. Nakonec mi na mapě jedno ukázala, ale nesměl jsem o něm nikomu říct. Bylo to krásné místo v lese, lavičky i stoly byly z kamene. Čtyři sta metrů přes písečné duny bylo moře. Nikde ani člověk. Bylo to tam vážně nádherné.

Jednalo se o nejsilnější zážitek z celé poutě?
Ne, ten přišel později. Když jsem přijel do Vézelay, šel jsem se podívat do kostela, kde na mši zpíval světoznámý sbor mnichů a jeptišek. Jejich hudba mě zaujala a tak jsem si koupil jejich kompaktní disk. Pak jsem chtěl pokračovat v cestě, ale píchl jsem kolo. Jeden místní muž mi ho pomohl opravit. A protože začalo pršet, dovolil mi se u nich schovat. K večeru mě pozvali na kávu. Manželé, oba lékaři, měli několik dětí. Také sedmiletého Emanuela. Chlapeček, který se narodil hodně předčasně a tak měl poškozený mozek. Seděl tam jen tak na židličce. Chtěl jsem rodinu potěšit, pustil jsem jim tedy zmíněnou hudbu. Emanuel v tu ránu jako by ožil. Nechci tím říct, že to způsobila náboženská hudba. Jen to, že lidé při pouti přinesli hodně mně, a těší mě, že já jim snad také. Alespoň tím, že měl malý chlapec nový zážitek.