1. Kde jste před sametovou revolucí v roce 1989 působil?

Pracoval jsem na vykládce vagonů. Byl jsem posunovačem v podniku Agroslužby - jako absolvent vysoké školy zemědělské, díky StB (Státní bezpečnost byla československá politická policie 1945-1990 - pozn. aut.).

Naše rodina měla problémy již dávno. Začalo to odsouzením mého otce, štábního kapitána Josefa Kučery, za velezradu. Tehdy jsme žili v Plzni. A i pak, s menšími či většími přestávkami, jsem pociťoval vlastně až do roku 1989 rány bolševika (Leninovi bolševici tvořili frakci v ruské sociálně demokratické dělnické straně, v roce 1912 se jako strana osamostatnili; časem tak byli označováni členové či příznivci komunistických stran - pozn. aut.).

Mimochodem vysokou školu jsem také dodělával až při zaměstnání v Hranicích u Aše, protože v roce 1967, ve 4. semestru řádného studia, jsem byl pozván na děkanát fakulty, kde byli dva pánové, zjevně StB, a páčili ze mne, proč chodím na velvyslanectví USA v Praze. To jsem samozřejmě zatloukal. Ale jen do doby, než vytáhli fotky s datem a časem, pořízené nejspíš z nějakého bytu naproti. Dostal jsem možnost odejít ze studií na vlastní žádost, či vyhazov. Zvolil jsem to první. Střípek z mnoha událostí kolem mě…

Zmíním ale ještě jednu, rodinnou, z roku 1955. To už jsme byli v Chebu. Máma stála ve frontě na silonky a nedostalo se na ní. Nechala se slyšet, že pár kilometrů odsud jich mají haldy a bez front. Jelikož jsme Češi a udávání je náš národní sport, doneslo se to vzápětí k těm správným uším z StB. A ti nelenili. Když jsem šel ze školy, jen jsem viděl, jak mámu odváží Tatraplan pryč. Ještě ve 23 hodin pak nebyla doma, byli jsme proto s bratrem vyděšení, i hladoví, a vydali jsme se pustým Chebem za strýcem. Hned věděl, kam jít, když jsem mu líčil, jakým autem ji odvezli. Už tam ale nebyla. Že prý je v chebské nemocnici, udělalo se jí nevolno… Lékař pak strýci prozradil, že byla surově zmlácena. Bohužel také následně potratila sedmiměsíční plod. Metody připomínající gestapo, že? Manžel v Jáchymově (při dolech na uranovou rudu tu fungovaly pracovní tábory pro vězně, zejména politické - pozn. aut.), tedy manželku, mrchu, je třeba umlátit… Máma byla hrozně statečná, nikdy neohnula hřbet před bezprávím. Bylo by to na knihu, jak se měly za totality děti a matky odsouzených politických vězňů.

Aleš. Kučera.

2. Jaké vzpomínky na dny kolem 17. listopadu máte?

O událostech v Praze jsem se dozvěděl spolu s asi třiceti občany města Chebu u horní kašny na náměstí v pondělí 20. listopadu. Dva studenti sem dorazili z Prahy se slovy: „Kristepane, celá Praha je na nohou a vás se tu sešlo jen pár!“ Tedy plus lidé v oknech okolních domů a kroužící vozidlo VB (Veřejná bezpečnost, předchůdce dnešní policie - pozn. aut.), které bedlivě sledovalo, co se v samotném centru města vůbec děje… Studenti také přivezli černobílé fotografie ze zásahu proti studentům na Národní třídě. Byl to podle mého vlastně vůbec první veřejný protest občanů v okrese Cheb. Když, později, bylo takzvaně vyhráno, už to bylo masovější.

3. Co následovalo?

V prosinci mne na pracovišti navštívili členové Koordinačního centra OF - Libor Prudký spolu s jedním studentem. Sdělili mi, že mě našli v nějakých složkách StB a že by potřebovali někoho důvěryhodného pro práci manažera pro okres Cheb. Samozřejmě jsem souhlasil. Hned vytáhli jakýsi papír o mém okamžitém uvolnění z práce ´ve státním zájmu´. Tak jsem se stal zaměstnancem OF.

Měl jsem konečně pokoj od StB. Nastoupila euforie, svoboda a já jsem se zcela odevzdal práci pro OF a novou republiku, kterou jsem konečně začal vnímat jako svoji vlast.

V kontaktu jsem nato byl hlavně s Etelou Laňkovou z chebské kanceláře OF, to určitě nejvíc. Pak si vybavuji Otakara Miku, Petra Folka, Jána Pobežala, Jaromíra Boháče, Jiřího Vykoukala a samozřejmě jich bylo ještě mnoho dalších. U uvedených se jednalo o úzkou spolupráci. Dále jsem byl ve spojení s Karlem Perlíkem, krajským manažerem OF, a s lidmi z Koordinačního centra OF ve Špalíčku v Praze.

V Městských sadech v Chebu - na místě, kde byl po roce 1945 odhalen pomník americkým osvoboditelům, který pak bolševik nahradil sochou pohraničníka se psem - jsem nechal postavit památník 97. pěší divize armády USA. Byla to moje soukromá iniciativa, mimochodem za peníze po rehabilitaci otce, plukovníka in memoriam. A vůbec jsem se tím nechtěl chlubit. Stalo se ale, že památník v roce 2002 nějaký vandal poškodil a na městě nato zjistili, že to není jejich majetek. Začali pátrat a já ho pak věnoval městu.

Mimochodem jsem postavil ještě jeden pomník, v Hranicích u Aše. Připomíná havárii anglického bombardéru na konci 2. světové války, zasaženého Němci. Roztříštil se o zem a v jeho troskách byla nalezena těla všech sedmi členů posádky. U tohoto pomníku se sice uvádí SPUSA (Společnost přátel USA byla založena roku 1945; po komunistickém převratu v únoru 1948 byla formálně zrušena a v prosinci 1989 znovu oficiálně založena ve Zlíně disidentem Stanislavem Devátým - pozn. aut.). V té době tu však SPUSA ještě nepůsobila. Mně ale stačí, že tam ten pomník zkrátka je.

4. Ovlivnily nato celospolečenské změny výrazně i Váš život?

Samozřejmě. Otevřely se nové možnosti, o kterých jsme dříve mohli jen snít.

5. Jak sledujete dnešek?

O dění kolem sebe se stále zajímám, nijak se však neangažuji. To lze nazvat zklamáním. Nevím, jak to slušně popsat, ale když v našem parlamentě stále sedí komunisté či esenbák (Sbor národní bezpečnosti, SNB, tvořily výše zmíněné složky: Veřejná bezpečnost a Státní bezpečnost - pozn. aut.), který mlátil demonstranty… Premiérem vlády je bývalý estébák, prezidentem republiky politik, který miluje Čínu a Rusko, jemuž vládne někdejší důstojník KGB (sovětská tajná služba - pozn. aut.) a kam také směřuje Zemanova politika. Co mám asi cítit?!

Sérii rozhovorů připravila PhDr. Martina Kuželová v rámci 30 dobrých skutků knihovny k výročí sametu