1. Kde jste před sametovou revolucí v roce 1989 působila?

Pracovala jsem v kulturním středisku a měla jsem na starosti zájmovou uměleckou činnost. A protože mě ještě před revolucí poprvé pustili do Norska za bratrem (Jan Kristofori patřil k nejvýznamnějším exilovým výtvarníkům - pozn. aut.), přečetla jsem tam ze samizdatu vše, co se dalo. Setkala jsem se s emigranty, pašovala písničky Jaroslava Hutky. Honza mi řekl: „Kdybys měla problémy, obrať se na Vaška Havla.“ Ale nebylo to třeba… Doba byla taková. Dělala jsem v kultuře, tedy i já kolaborovala. Musely se chystat oslavy Února, 1. máje atd.

2. Jaké vzpomínky na dny kolem 17. listopadu máte?

Šlo to Chebem jako lavina, že v ´Déčku´, divadelním klubu, budou studenti, kteří o událostech v Praze povypráví. Bylo narváno, zůstala jsem stát před zavřenými dveřmi a vedle mě samí komunisti. A soudružka Libuše Lišková, místopředsedkyně Okresního národního výboru, bušila na dveře, že ji musí pustit. Nepustili. Ale byl tam také jeden kluk, který nám vše vylíčil venku.

V Grünerově domě na náměstí, v přízemí, kde je dnes tabák, byla miniaturní kancelář s Evou Nesvedovou. Šla jsem tam a pomáhala. Zprostředkovávaly jsme lidem různé informace, sbíraly kontakty. Nato OF dostalo k dispozici tři místnosti nahoře. V sále se začala scházet parta lidí - Jaromír Boháč, Luděk Vystyd, Jiří Vykoukal, Jana Novotná, Petr Folk…

Ke mně do kanceláře pak ještě přišel Aleš Kučera. Pamatuji se, že měl jednou přivézt zpěváka a občanského aktivistu Michaela Kocába. Ten dorazil se slovy: „Co je tohle za chaota?“ Už mu to zůstalo. Byl to velký nadšenec, do všeho se hrnul, měla jsem pro něho slabost. Manželka Dáša nás naštěstí nenechávala o hladu.

Vše, co se v radě OF ujednalo, jsme s Alešem dávali do běhu a Pavel Šebesta s Jaroslavou Rymešovou měli na starosti občasník OF. Bylo toho strašně moc - ani nevím, jak jsme s manželem žili, jestli jsem vařila… V noci jsme vylepovali plakáty, které přišly z Prahy, a do Chebu se také začali sjíždět lidé kolem pražského OF. Vítali jsme budoucí politiky - Jiřího Dienstbiera, Vladimíra Dlouhého, Petra Millera, Miloše Zemana, tehdy štíhlého, optimisticky naladěného sympaťáka.

Vůbec nejhezčí dojem mám ale z chebského divadla, které ostatně výborně zafungovalo krátce po 17. listopadu. Když tu pak zaznělo, týden po brutálním zásahu proti studentům na Národní třídě v Praze!, že padla vláda jedné strany, vzalo mě to. Tolik jsme na to čekali.

3. Co následovalo?

Vše šlo nějak samospádem. Chebané od nás chtěli i věci, které jsme nemohli splnit. Dokonce se dostavila cikánská rodinka s tím, že jestli nedám těhotné ženě byt, pán mě podřeže… Také se po Chebu objevily štvavé letáky, co jsme asi zač, kým jsme placeni. Úplná blbost. A obráceně Petr Folk z OF, který už bohužel není mezi námi, viděl nepřítele snad za každým stromem.

Byla to ale pro mě nejkrásnější doba, a to také díky mnoha lidem, kteří nám pomáhali. Určitě už nedám všechny dohromady - Jiří Hovorka, František Hubáček, Ján Pobežal, Zbyněk Illek, Zdeněk Spurný, Helena Bromová, František Hromada, Pavel Marek, Jiří Hlůže, Miroslava Turnovská, Eva Schwippelová, Josef Kuja, Aleš Černík, Otakar Mika…

Velkou radost nám udělal můj bratr, když přijel na koncert Karla Kryla. Přivezl z Norska kopírku, strašně složitý stroj.

Etela Laňková.Zdroj: archiv E. Laňkové

Událostí pro mě bylo, když se ohlásil prezident Havel a chtěl se také setkat s OF. Odehrálo se to ve Špalíčku nahoře. Přijel s architektem Miroslavem Masákem, který pak s ním byl v Americe, když mluvil v Kongresu. Moc příjemné setkání. Byl skutečně velmi milý a skromný. Přijímali jsme i Shirley Temple-Black (herečka, velvyslankyně USA v Československu 1989-1992 - pozn. aut.), která odhalovala obnovený pomník americkým vojákům - to byla velká zásluha Aleše, a znovu Karla Kryla, který tu mému bratrovi otevíral výstavu.

Řešilo se, co s budovou komunistů, koho kooptovat do Federálního shromáždění, koho na radnici atd. To vše do komunálních voleb v listopadu 1990. Pak už jsme chtěli, aby po nás pokračovali další. Žila jsem pro to vše, ale že bych měla nějakou velkou zásluhu, to určitě ne.

3. Co následovalo?

Krátce jsem pracovala v muzeu, když město připracovalo výběrové řízení na vedoucí odboru školství, kultury a tělovýchovy. Tušila jsem svinčík a nechtělo se mi do toho. Místostarostka Jana Novotná mě ale přemlouvala a já nakonec, že to tedy zkusím.

Dodělávali jsme zvláštní školu, ZŠ na Zlatém vrchu, jídelnu v Brandlově ulici, řešili zimní stadion, kde unikal čpavek, rušili Městskou správu kin a některé mateřské školy, protože byly nerentabilní. Rodiče si to se mnou chtěli vyřizovat, když jim to paní ředitelky neuměly, nebo nechtěly vysvětlit… Domnívám se, že jsem přeci jen byla platná. A opět mě to bavilo. Měla jsem velkou výhodu, že jsem dokázala pro všechny ty nutné změny také zblbnout lidi.

4. Ovlivnily nato celospolečenské změny výrazně i Váš život?

No jasně! Mohla jsem svobodně jezdit za bratrem do Švýcarska a do Norska. Ale hlavně bylo příjemné, že se nemusím bát říct svůj názor - uslyší mě někdo?, udá? Mohla jsem se volně nadechnout a dělat to, co mě baví.

5. Jak sledujete dnešek?

Abych byla natolik zklamaná a zapomněla na to, co ta doba přinesla, to nejsem. Doba neklame, klamou lidé. Je ale fakt, že jsem naštvaná na ty, kteří dnes tvoří politiku.

Osobně se momentálně vůbec neangažuji, avšak dění kolem sleduji. Manžel někdy láteří, že se zbytečně nervuju. A to, že lidi najednou zase kritizují a nejsou moc spokojení s různými věcmi, mi přijde namístě - zdálo se mi totiž, že to tu chytá jakési utlumení. Až kampaň Milion chvilek pro demokracii mě ujistila, že není všechno ztracené. Že lidé cítí, že je tahle společnost nemocná a potřebuje injekci. Kdybych byla o 30 let mladší, jdu do toho znova.

Sérii rozhovorů připravila PhDr. Martina Kuželová v rámci ´30 dobrých skutků chebské knihovny k výročí sametu´