1. Kde jste před sametovou revolucí v roce 1989 působil?

Byl jsem, tehdy 48letý, režisérem a krátce po Jiřím Budínském uměleckým šéfem Západočeského divadla, součástí skvělého tvůrčího týmu a tím i pokračovatelem jeho tradice. Mocní ve stávajícím politickém režimu měli naše divadlo, se skvělou pověstí, za značně nepohodlné. Označovalo se také za vyhnanecký poloostrov - s řadou osobností, které byly do Chebu z různých důvodů a na různá časová období odsunuty. Ředitel divadla Jaroslav Vlk se tehdy viděl v M. S. Gorbačovovi (vůdce Sovětského svazu 1985-1991 proslul mj. svými reformami perestrojka a glasnosť, ekonomická přestavba a otevřenost - pozn. aut.). Měl na patřičných místech co obhajovat a my mu to moc neusnadňovali. Poté, co byl zkraje roku 1989 v našem divadle odhlasován protest proti zásahům během Palachova týdne v Praze (lednové uctění památky upáleného studenta Jana Palacha na Václavském náměstí přerostlo po brutálním potlačení v sérii protestních shromáždění - pozn. aut), jsem byl zván na výslechy kvůli napojení na nechtěné kumštýře v Praze.

2. Jaké vzpomínky na dny kolem 17. listopadu máte?

Kontakt s Prahou jsme měli přímý. Náš dramaturg Martin Urban odtud hned v sobotu 18. listopadu informoval ředitele, že se divadla rozhodla v reakci na brutální zákrok proti studentům stávkovat. Ředitel svolal na pondělí schůzi celého divadla. Zúčastnily se jí i dvě přímé účastnice masakru a ideologický komunistický tajemník, kterého ředitel povolal. Po seznámení s tím, co se dělo a děje, se zaměstnanci našeho divadla jednomyslně připojili ke stávce. A soudruh Vojtěch Šafanda odcházel se slovy, že takový krok bude mít pro divadlo zhoubné následky.

Dál už teď budu raději volně čerpat z textu Martina Urbana ´Průběh a charakter stávky v Západočeském divadle 18.11. - 6.12.1989´ pro Divadelní ústav Praha. S pomocí Chebana Jiřího Dytrycha, který vlastnil potřebnou techniku, byly vytištěny první plakáty o naší stávce s pozváním na hovory do divadla 24. a 25. listopadu. Byly vylepeny v pondělí v noci a do rána byly strhány. Řediteli bylo hned v úterý vyhrožováno stranickými orgány. Toho dne dovolil otevřít divadelní klub. Větší zájem občanů se původně neočekával, každému však chyběly informace. Z asi 500 lidí, kteří přišli hned poprvé, se jich dovnitř dostalo 150. Mezi přítomnými ovšem byli i příslušníci StB (Státní bezpečnost byla československá politická policie 1945-1990 - pozn. aut.), museli jsme s tím počítat. Nechyběla ani soudružka Libuše Lišková, místopředsedkyně Okresního národního výboru v Chebu, které se nálada občanů evidentně nelíbila.

František Hromada.Zdroj: archiv F. Hromady

Ujal jsem se jakési režie těchto divadelních debat, které se pak z klubu přesunuly do divadla. Ředitel ho zprvu nechtěl otevírat, obával se vandalů a různých provokací, stávku divadla přitom také odsouhlasil. Proto se lidem ještě 22. listopadu četla různá prohlášení včetně informací o dění v republice jen z ozvučeného balkonu divadla. Vyjednávalo se pak s různými

představiteli, zda bude možné svolávat mítinky do kulturního střediska či sportovní haly, ale nestalo se. Proto také bylo divadlo od 24. listopadu trvale otevřeno diskusím. S tím už ředitel souhlasil, večerů se také zúčastňoval. A protože zájem rostl a stejný počet lidí jako uvnitř se zdržoval i před divadlem, byly jim diskuse zevnitř přenášeny. Lidé se zbavovali strachu…

Do Chebu jezdili hovořit studenti - až později i fotbalisti, hráči Sparty Praha, to mělo pro Chebany velký význam, vystoupili tu také Traxleři, režisér Miroslav Krobot a herec Radek Brzobohatý. Martin Urban dál obětavě přivážel materiály i hosty. Jeden den jel trasu Praha Cheb a zpátky dokonce třikrát.

Herec Pavel Marek osobně předával pozvánky významným činitelům. Předsedou Městského národního výboru Stanislavem Hakrem měl být odmítnut stroze, předsedou Okresního národního výboru Jiřím Pivrncem slušně. Okresní tajemník komunistické strany Vladimír Sýkora mu sdělil, že pro něj nejsme partneři a postará se, abychom zmizeli.

3. Co následovalo?

Stávka překonala všechna očekávání, náměstí v Chebu bylo zcela plné. Ozvučili ho naši zvukaři a členové divadla také organizovali vystoupení jednotlivých řečníků. Konečně také začaly fungovat hromadné sdělovací prostředky. Byli jsme, dramaturg a režiséři, zváni na podnikové mítinky. V divadle se ustanovilo chebské OF, které se 5. prosince přesunulo do Grünerova domu na náměstí. Stal jsem se načas mluvčím OF.

Ředitel Jaroslav Vlk setrval ve své funkci a nastaly nové všední dny. V polovině prosince už se zase hrálo. Byla premiéra Hodiny mezi psem a vlkem, kterou jsem režíroval. Inscenaci ovšem silně poznamenala značná psychická rozptýlenost souboru.

4. Ovlivnily nato celospolečenské změny výrazně i Váš život?

Rok 1989 pro mě znamenal, že jsme konečně mohli říct, co jsme přitom říkali už předtím. Vedle pozitivních změn, které následovaly, všeobecně známých, to u mě bylo odkrytí určitého naivního přesvědčení, že ti, kteří se dostanou do vlivných pozic, nebudou používat některé postupy a návyky z předchozí doby. Ukázalo se, že infikování minulých metod se jen tak nezmění. A mám to i z vlastní zkušenosti z devadesátých let - během téměř desetiletého působení ve funkci ředitele.

Těžký byl odliv diváků po převratu a hledání cest, jak se z toho dostat. Jsem rád, že mohu - při pohledu na současnost Západočeského divadla - vyjádřit radost nad tím, jak se uměleckému šéfovi Zdeňku Bartošovi daří udržet jeho úroveň. A zároveň, neodpustím si, mě těší návrat Martiny Pokorné do chebského divadla, kam patří.

5. Jak sledujete dnešek?

Jsem značně rozladěn z nástupu tupého nacionálního populismu - jak u nás, tak i v zahraničí. Je to jev, který je podle mého velmi nebezpečný pro svět a samozřejmě i pro nás. Jinak se přiznávám k tomu, že jsem ´pravdoláskařský havloid´!

Sérii rozhovorů připravila PhDr. Martina Kuželová v rámci

´30 dobrých skutků chebské knihovny k výročí sametu´