1. Kde jste před sametovou revolucí v roce 1989 působil?

V Chebu jsem od roku 1975, v roce 1989 jsem pracoval na poliklinice jako klinický psycholog. Bylo mi 41 let, měli jsme dvě děti. Předtím, dva tři roky před revolucí, jsem chtěl s rodinou emigrovat, ale nepovedlo se to. Dnes říkám: Chvála Bohu! Pořídili jsme tehdy obytný přívěs a jeli jsme směrem do Chorvatska a na Terst. Měli jsme informace, že se tam dají přejít hranice na Západ, ale ukázalo se, že to tak není. Museli jsme se vrátit. Volali sice za námi, že to oznámí, ale nejspíš se tak nestalo. Postih jsme z toho neměli. Hana pracovala jako soudkyně, měl jsem tedy strach hlavně o ni… Co jsme chtěli? Aby naše děti měly širší prostor rozvíjet se, než jsme měli my.

2. Jaké vzpomínky na dny kolem 17. listopadu máte?

O událostech v Praze jsem se dozvěděl den dva poté - nejprve od přímých účastníků. Moc jsem však, upřímně, nevěřil, že z toho něco bude. Pak ale ty události šly hrozně rychle. Pamatuji si, že jsme ve foyer chebského divadla podepisovali souhlas s postoji OF. Ještě ten večer jsem také mluvil s jednou paní učitelkou, která byla věřící. Informovala mě, že byla zrušena vedoucí úloha strany. To už revoluce probíhala naplno. Chodil jsem, jak to bylo možné, na setkání občanů v divadelním klubu, v divadle, na náměstí. Hodně toho organizoval Petr Folk, který již není mezi námi. Byl velmi akční - hlavně v bezpečnostních otázkách. Zařizoval také, pokud si dobře pamatuji, zastavení akceschopnosti kontrarozvědky v Chebu. Jednoho jsme pak měli v městském zastupitelstvu….

Bylo to všechno takové srdečné, otevřené, uvolněné, přátelské. Takto se chovali všichni, co byli na straně změny. Vím samozřejmě i o nějakých intrikách, že se vymýšlelo kdeco… Někteří byli až posedlí nepřáteli, nebezpečím všeho druhu, ale to mně bylo docela cizí.

Pamatuji si i různé mítinky v nemocnici. Byl jsem také účastníkem schůzky OF v Grünerově domě na náměstí, kde jsme se usnesli, že na prvního porevolučního starostu Chebu chceme kooptovat Josefa Kuju. A tak se také stalo.

Věřil jsem, že totalita skončila, začne něco nového a všichni budeme svobodní. Byla to ovšem také doba, kdy se lidé otevřeně utkali, natvrdo. Ale bylo to bráno, že to k tomu patří.

3. Co následovalo?

Ján Pobežal.Zdroj: archiv J. PobežalaMoje kandidatura do Sněmovny lidu Federálního shromáždění za OF. V Chebu jsme byli, pokud si dobře vzpomínám, tři adepti: Jiří Irber, Jiří Vykoukal a já. Zprvu mi bylo doporučováno, abych se zaměřil na romskou problematiku. Vzpomínám si také, že na jednu schůzku OF přišlo rovněž několik romských skupin, které se hned stihly rozhádat. Rozešli jsme se tehdy s nulovým výsledkem…

Každý z nás měl nato připravenou nominační řeč, dostal jsem nejvíc hlasů. V červnových volbách jsem v obvodu Západočeský kraj skončil jako druhý - za herečkou Janou Hlaváčovu,

která po měsíci na svůj mandát rezignovala. A já pak nastoupil do rozjetého vlaku. Hezké je, že jsem měl s Milošem Zemanem společnou kancelář i sekretářku.

Učil jsem se vše možné. Co mi zůstalo v paměti, to byl obrovský tlak lobbistů všeho druhu. Kontaktovali nás s nejrůznějšími návrhy, včetně korupčních náznaků. Byl jsem překvapen, že i věci, které mi přišly docela rozumné, byly, jak mi bylo vysvětleno, vlastně špatně… Vyjadřovali jsme se také a hlasovali o množství zákonů. Mnoho věcí jsem proto v Chebu konzultoval s Pavlem Douchou jako právníkem a s Františkem Lindou jako podnikatelem.

Byl jsem poslancem dva roky a ani mě nenapadlo kandidovat znovu. Daleko víc mě bavila moje profese. Bylo nás ve sněmovně více kolegů, s kterými jsme stříhali metr a těšili se, až se vrátíme do ambulancí.

Mám ještě vzpomínku na Václava Klause, když s rozpadem OF řešil založení nové strany. Padl návrh, že by měla mít v názvu demokratická, což rozhodně odmítal s tím, že Německá demokratická republika ono slovo také nesla a jak dopadla… Nakonec byla v roce 1991 založena Občanská demokratická strana a já měl jednu z jejích prvních legitimací v republice. A vzápětí, po vydělení ODS z OF, bylo ustaveno Občanské hnutí (OH) s Jiřím Dienstbierem, Petrem Pithartem a dalšími.

Za ODS jsem pak pracoval v chebském zastupitelstvu a vykonával také funkci městského radního. S Otakarem Mikou, přednostou Okresního úřadu Cheb a nato starostou Chebu (1994-1998), zprvu představitelem OH na Chebsku, nato kandidátem za ODS, jsme se v zásadních názorech rozcházeli, ale jinak jsem ho měl v podstatě rád.

4. Ovlivnily nato celospolečenské změny výrazně i Váš život?

Ano, samozřejmě, úplně zásadně. Žiju tak, jak si představuji, že má svobodný člověk žít. Založil jsem privátní ordinaci, znovu měl v rukou knížky, které jsem do té doby četl tajně v samizdatech, můžu cestovat a říkat, bez strachu o své nejbližší, i svoje názory na vedoucí představitele společnosti. To předtím bylo hodně riskantní.

Pozitivní je, že člověk má život ve svých rukou, to je hrozně důležité. Politika se však hodně vzdálila od běžného občana. V období revolučním, transformačním jsme problémy občanů dobře znali. Dnes to však politici mají hodně vzdálené od toho, jak lidé vlastně žijí.

5. Jak sledujete dnešek?

Když sleduji v Německu například Bavoráky, vnímám dobře, že politickou partaj mají za svou, vznáší návrhy, žijí jí. Já už teď v ODS ani nejsem - nevím, čím ta parta prochází. Nemám pocit, že by dnes byla částečně i o mně.

Vnímám, že vývoj společnosti pokračuje skoro až explozí, že se věci mění strašně rychle, že se tady vytváří nová, technologická společnost, kterou však ta politika nestíhá. Nejsem zklamaný, tak říkajíc je mi jedno, co se v Poslanecké sněmovně odehrává. V mém okolí se ale podle mého neděje nic tak zásadně špatného, co by vyžadovalo postavit se proti tomu.

Sérii rozhovorů připravila PhDr. Martina Kuželová v rámci ´30 dobrých skutků chebské knihovny k výročí sametu´