1. Kde jste před sametovou revolucí v roce 1989 působil?

Byl jsem stavbyvedoucím u Povodí Ohře a také jsem, po třech letech tvrdé práce, dokončoval svépomocí stavbu rodinného domu. Kolaudace byla naplánována na 24. listopadu. O politiku jsem se nezajímal. Byl jsem rád, když mi zbylo trochu času na dvě malé děti a největší koníček - tenis.

2. Jaké vzpomínky na dny kolem 17. listopadu máte?

V pátek 17. listopadu jsem tak jako většina lidí v Chebu nevěděl absolutně o ničem. Ještě celý víkend jsem na stavbě dokončoval práce, které byly klíčové pro kolaudační řízení. S nikým jsem nemluvil, nesledoval rádio ani televizi. To se změnilo až v pondělí, kdy jsem jel na ředitelskou poradu do Karlových Varů. Tam už byla situace jiná. Někteří kolegové přijeli z Prahy - s informacemi o tom, co se na Národní třídě stalo, co se děje v divadlech a jak jsou lidé v Praze a okolí rozhořčení. Porada se protáhla a já přijížděl do Chebu něco po páté. Už byla docela tma. Dodnes si neumím vysvětlit, co se to ve mně pohnulo a proč jsem se rozhodnul ještě zajet na náměstí. Vylezl jsem na kašnu a začal asi 30 lidem, kteří se tu nacházeli, předávat informace, které jsem se o zásahu v Praze dozvěděl. Přiznám se, že nevím, jaké byly jejich reakce. Ale později mi jeden z kolegů OF, člen bezpečnostní komise, vysvětlil, že mě tenkrát natáčely minimálně dvě kamery StB (Státní bezpečnost byla československá politická policie 1945-1990 - pozn. aut.). Asi po 40 minutách jsem zamířil domů a následující dny jsem sháněl další informace. Účastnil jsem se mítinků na náměstí nebo v divadle, a jakmile jsem se dozvěděl, že v Grünerově domě vzniká OF, okamžitě jsem se stal jeho členem a zapojil se do činnosti.

3. Co následovalo?

Od začátku v OF jsem se snažil být aktivní a pomáhat všude, kde to bylo zapotřebí. Těch hodin bylo neskutečně moc, věnoval jsem tomu veškerý volný čas. Dokonce v týdnu po událostech na Národní třídě jsem od své ženy uslyšel památnou větu: „Hele, my nebudeme v pátek kolaudovat, nebo co?“

Jiří Irber.Zdroj: archiv Jiřího IrberaMoje role mluvčího OF byla občas docela náročná. Někdy jsem byl dokonce popostrčen do situace, která se ukázala následně, nebo za pár let, docela klíčovou pro mě i moji rodinu. Především to byla návštěva prezidenta Václava Havla v Chebu v roce 1990. Dnes nevím, jak se to přihodilo, že organizace spadla na mě. Ale co si pamatuji: bylo to tak náročné, že jsem si musel vzít tři dny dovolené. Bylo také nutné spojit se s prezidentovou ochrankou. Na radě OF se domluvilo místo, program a seznam účastníků besedy, která se měla konat po skončení vystoupení prezidenta na náměstí. Když však přijel šéf ochranky do Chebu dojednat všechny náležitosti, z plánů nezůstal kámen na kameni. Z hlediska bezpečnosti byla jako první zamítnuta zasedací místnost v Grünerově domě. Místem setkání s prezidentem se stal salónek v patře Špalíčku, protože tam vyhovoval bezpečnější příjezd Kamennou ulicí. Počet lidí byl omezen na deset a z toho vyplynul zásadní problém, když rada odsouhlasila asi 25 účastníků a i tam už výběr probíhal bouřlivě. Šéf ochranky mi nedal možnost to znovu projednat s radou, a tak jsem musel škrtat na místě. Nemusím asi popisovat, co se pak dělo, a že mi to někteří vyškrtaní možná neodpustili dodnes…

Prezident přijel s dvouhodinovým zpožděním, obyvatelé Chebu trpělivě čekali na náměstí v silném dešti. Blahopřál jsem si, že jsem přípravě věnoval tolik času a energie. Pod tribuny jsem požádal o ocelové zábrany a asi 20 vojáků z kasáren, aby hosty jistili proti případným tlačenicím. Měli plné ruce

práce, ale všechno nakonec proběhlo bez jakýchkoliv problémů. Na rozdíl od vystoupení prezidenta v Karlových Varech a Sokolově, kde došlo k takovým tlačenicím, že bylo zraněno i několik účastníků. Po skončení celé akce mě proto hřála slova šéfa ochranky: „Měl jste to dnes nejlépe připravené, od nás máte za organizaci jedničku!“

Druhý silný zážitek začal nenápadně. Tenkrát jsem ve své naivitě nechápal, proč na radě nechtěl nikdo ten úkol přijmout. Byl jsem pověřen, abych zašel na Okresní národní výbor a stávajícího předsedu na základě rozhodnutí rady OF odvolal. Dnes to pravděpodobně zní dost absurdně, ale taková ta revoluční doba byla… Odvolání proběhlo slušně, korektně a bez jakýchkoli konfliktů. A já na to okamžitě zapomněl. Zanedlouho se OF rozpadlo na Občanské hnutí a ODS a já byl nepříjemně zaskočen nově vznikajícím nepřátelstvím u lidí, kteří do té doby vzájemně spolupracovali. Začali se obviňovat a napadat a dokonce i hrozit trestním oznámením. To byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem s politikou definitivně skončil. Stáhnul jsem se opět k práci, rodině a sportu. V roce 1993 jsem začal pracovat u státního podniku Chebské vodovody a kanalizace jako výrobně-technický náměstek. A teď přichází pointa zmiňovaného odvolání předsedy ONV. Po dvou letech zemřel ředitel vodárny a byl dosazen nový. Ano, nebyl jím nikdo jiný než mnou odvolaný předseda ONV. Stal se mým novým šéfem na celých 12 let. Když pak odcházel do důchodu, ´elegantně´ mě z vodárny vyhodil. Odůvodněním byla ´organizační změna´ - zrušení pozice výrobně-technického náměstka. Když mi to sděloval, musel jsem se začít smát, protože něco tak absurdního jsem opravdu nečekal. A tuto neuvěřitelnou skutečnost ještě doprovodil poslední větou: „A Jirko, neber to jako pomstu…“ Ukončil tím nejen mé 15leté působení ve vodárně, ale v podstatě zlikvidoval také mé další profesní uplatnění v okrese. Revoluce požírá svoje děti!

4. Ovlivnily nato celospolečenské změny výrazně i Váš život?

Ano, a úplně všechno. To je především patrné už z předcházejícího. Třeba pozitivních dopadů bylo ale několik. Především otevření hranic. Nejenže jsem s rodinou mohl cestovat, ale například si i přivydělat trénováním tenisu v Německu. Další neocenitelnou zkušeností byl pro mě odchod za prací mimo region. Po mém vyhazovu z vodárny jsem přijal nabídku z Českých Budějovic a začal pracovat jako konzultant pro několik vodáren v ČR. Po určité době jsem však byl směřován na Ukrajinu, kam firma chtěla expandovat, a to nesplňovalo moje představy, a tak jsem se rozhodl vrátit do Chebu. Přesto díky pobytu v Budějovicích jsme se ženou mohli důkladně poznat krásu Jihočeského kraje…

5. Jak sledujete dnešek?

Odpověď na tuto otázku není úplně jednoduchá. Dnes samozřejmě velmi intenzivně sleduji dění kolem sebe, ale veřejná média a celý mainstream mě bohužel moc neuspokojují, takže hledám informace zpravidla jinde. Většinu knih, článků, diskuzí a dalších informací lze zatím, bohudíky, najít na internetu. A hlavně se snažím co nejvíc zapojovat obyčejný zdravý selský rozum. Uvědomuji si, že jsem v listopadu 89 byl mladý a naivní. A taky minimálně informovaný. Dnes už jsem pevně přesvědčený, že všechno bylo jinak. Mrzí mě, že se dnešní společnost nedokáže podívat na skutečné okolnosti, které vedly k sametové revoluci. Nedokážeme bez emocí a vzájemné nenávisti vést diskuzi o tom, kdo, proč a jak spustil některé události. Kdo z toho nejvíc profitoval a kde jsme se dnes díky tomu ocitli. Závěrem bych chtěl popřát dnešní mladé generaci, aby měla stále možnost se svobodně dostávat ke všem otevřeným informacím a dělat si na všechno svůj vlastní názor.

Sérii rozhovorů připravila PhDr. Martina Kuželová v rámci ´30 dobrých skutků chebské knihovny k výročí sametu´