Kde jste před sametovou revolucí v roce 1989 působil?

Pracoval jsem v různých pozicích v Jednotě v Chebu, v listopadu 1989 mi bylo téměř 53 let. Původním povoláním jsem učitel. Když se nám otevřelo ´Jaro 68´ (doba politického uvolnění v Československu v roce 1968 - pozn. aut.), zapojil jsem se s nadšením do dění ve městě. Spoluzakládal jsem tu hnutí KAN (Klub angažovaných nestraníků, založen roku 1968 a obnoven v roce 1989 - pozn. aut.), Společnost pro lidská práva, při návštěvách, např. prezidenta Ludvíka Svobody, jsem držel transparenty propagující KAN. Věřil jsem, když přijely tanky, že to tak nezůstane, a dál jsem organizoval protestní akce. Ale události nabraly rychlý spád: vyhazov ze školy, starost o rodinu. Mnozí známí raději přecházeli na druhou stranu ulice. Zůstali jsme sami, stýkali jsme se jen v omezeném okruhu stejně smýšlejících. 21. srpen pro nás byl a je dobou okupace. Doufali jsme, že se naší republiky nějaké mezinárodní společenství zastane, leč marně. Nastala éra tuhé normalizace. Udržovalo nás vysílání Svobodné Evropy, které jsme při sedánkách rozebírali, ale rozhodně nic neorganizovali. Věděli jsme, že nás soudruzi ´mají na mušce´. Každý chybný krok mohl znamenat Jáchymov (při dolech na uranovou rudu tu fungovaly pracovní tábory pro vězně, zejména politické - pozn. aut.). Zdálo se, že ´doba temna´ hned tak neskončí. Pak přišel relativně vstřícný krok v Sovětském svazu, perestrojka s glasností (ekonomická přestavba a otevřenost, reformy M. S. Gorbačova, vůdce Sovětského svazu 1985-1991 - pozn. aut.). Doufali jsme, že by se mohl rok 1968 opakovat. Následoval úprk lidí z východního Německa a vzkaz Gorbačova: „Eto vaše dělo.“ Nejlépe to vycítila studentská mládež a konečně 17. listopad pak s těmi ledy pohnul.

Jaké vzpomínky na dny kolem 17. listopadu máte?

Zase jsme byli informováni nejprve zahraničními rádii. Kromě toho přijížděli lidé z Prahy a podávali zprávy o tom, jak se Praha dala do pohybu. V následujících dnech jsem v Jednotě založil OF. Občané se po malých skupinkách začali scházet i po městě. Objevil jsem se mezi skupinkou, která před národním výborem zpívala hymnu. Je to dnes asi úsměvné, ale měl jsem tenkrát husí kůži. A ten zážitek ve mně pro svou vnitřní sílu přetrvává dosud. Vystoupil jsem také na schodech divadelního klubu ´Déčko´ a vysvětloval lidem systém svobodných voleb. Přítomným soudružkám z nějakého výboru se to hrubě nelíbilo a snažily se mě ´umravnit´. Dost početná skupina občanů už ale byla na mé straně. Žádal jsem také ředitele divadla, aby nám ho poskytl k rozhovorům s občany, což se pak stalo. Divadlo se denně plnilo, mnoho lidí muselo stát venku. Jednání se přenášela i na ulici. Dostávali jsme se i do konfliktů se zastánci komunistické strany. Jejich argumenty však nemohly obstát, prohrávali… Do dění se zapojily i rozhlas a televize, takže jsme konečně dostávali i čerstvé informace. Při jedné diskuzi v divadle přišla ohromující zpráva, ´kůl v plotě´ odstoupil (Miloš Jakeš, generální tajemník komunistické strany, při legendárním projevu v Červeném Hrádku 17.7.1989 apeloval na to, aby komunisté nezůstali sami jako kůl v plotě - pozn. aut).

Pak vzpomínám na generální stávku 27. listopadu, kdy se na náměstí sešly tisíce lidí. Spolu s jinými jsem k nim promluvil z kašny u Špalíčku. Ze všech sálalo nadšení. A soudruzi zůstali bezradní - byli zvyklí plnit pokyny a ty nepřicházely. Sami se rozhodovat, naštěstí, neuměli.

OF ve městě bylo velmi aktivní. Nechci jmenovat jednotlivce - nedokázal bych už všechny a k ostatním by to bylo nespravedlivé. Všichni byli fantastičtí. Byla v nás nahromaděna obrovská síla. Plnil jsem pokyny rady OF a objížděl, jako další, Chebsko a vysvětloval občanům dění ve státě. OF začalo připravovat převzetí moci ve městě, podobně jako Praha se připravovala na převzetí moci ve státě. Bylo to těžké rozhodování, neměli jsme žádné zkušenosti. Dlouho - myslím, že se do toho nikomu moc nechtělo - se vybíral starosta. Volba padla na mne.

Co následovalo?

Na městě už se ´velká politika´ nedělala. Naším úkolem bylo bezpečné město, dostatek bytů pro lidi, kvalitní zdravotní péče a řešení dalších problémů, aby se tu občanům žilo pěkně. Myslím, že jsme si vedli dobře - město žilo, na náměstí bylo mnoho kaváren, vináren, obchůdků, parfumerií, moc se vedlo sklu ve Špalíčku, který měl jen český sortiment z nově vzniklých českých skláren, a tak bych mohl jmenovat další vč. populární Zapletalovy pekařské prodejny. Zdůrazňuji, že tyto provozovny byly ryze české.

Ovlivnily nato celospolečenské změny výrazně i Váš život?

Ano, zásadně. Mou profesí byla kantořina, proto jsem po práci na radnici dostával nabídky, abych šel pracovat do školství. Dodnes jsem přesvědčen, že mé rozhodnutí jít jinou cestou bylo správné. Byl jsem si vědom, že když mě - soudruzi - vyhodili ze školství, moje kontinuita se školstvím se přerušila. Navíc jsem si uvědomoval, že existuje spousta šikovných lidí jak ve vedení učitelských sborů, tak v samosprávě, kteří mohou dát školství mnohem víc, než bych třeba dokázal já. Proto jsem zvolil to, co jsem sám na městě upřednostňoval, soukromé podnikání. Viděl jsem to obrovské nadšení lidí - židličky a stoleček, případně otevřená garáž - a už se prodávalo. Všichni byli opilí nabytou svobodou a tím, že je nikdo neřídí a rozhodují si sami. Znovu dík za to, že jsem tu dobu mohl žít. Tady se promítla obrovská česká duše a fantastický potenciál lidí. Soudruzi by se měli stydět, že nás učili ´rovnostářské šedi´, kterou sami zapomněli praktikovat… Podnikání byla a je obrovská řehole - první má zahraniční dovolená byla až v únoru 1998, nás však hřálo vědomí, že když chci, tak prostě můžu.

Jak sledujete dnešek?

Je mi trošku líto, že věk mi již nedovolí účastnit se společenského dění - znovu bych do toho šel, znovu bych si stoupl na schody a snažil se lidem otevřít oči…

Děkuji osudu, že jsem se mohl toho všeho účastnit, byla to nádherná doba! A hlavně: získali jsme, co je pro mě ze všeho to nejpodstatnější, svobodu! Myslím, že ji bereme jako něco samozřejmého. Historie by nás přitom měla varovat, že to tak vždy nemusí být.

Dneska s určitým smutkem pozoruju vylidněné chebské náměstí a stejně tak sleduju, jak se mi aspoň zdá, ten nikdy nekončící boj o moc. Ten lidský rozměr, to ´člověčí´, z nás nějak vyprchalo. Moc to postrádám. A za nás to tady bylo.

Sérii rozhovorů připravila PhDr. Martina Kuželová v rámci 30 dobrých skutků chebské knihovny k výročí sametu.