1. Kde jste před sametovou revolucí v roce 1989 působil?

Byl jsem strojvedoucím Československých státních drah, lokomotivní depo Cheb. Měl jsem rodinu a také mou oblíbenou kameru. Bylo mi 40. Lítal jsem také po hospodách a nadával na komunisty, ale jinak jsem se do ničeho nepouštěl. Tenkrát, viděno dnešníma očima, mi strašlivě vadily zcela nepodstatné věci. O emigraci jsem nepřemýšlel s tím, že ano, komunisté mě s…, ale přece před nimi nebudu utíkat. A venku ani nemají naše chlebíčky a svíčkovou.

V 60. letech jsem chtěl na škole v Plzni vstoupit do Československé strany socialistické, ale učitel mi to rozmluvil. Sám pak skončil jako krmič v Domažlicích… V 1981 jsem pak na podnět kamaráda vstoupil do Československé strany lidové, protože tak prý budeme snáz dostávat výjezdní doložky a jezdit do západního Německa. Chodil jsem na schůze, uklízel brigádně kolem kostelů a doložka žádná… Jediný požitek? Že se tam nadávalo do komunistů. Později jsem nevystoupil, ale tím, že jsem přestal platit příspěvky, mě nejspíš vyškrtli.

Mé další ´angažování´? Jednou, na 1. máje, jsem přijel s mašinou na točnu a kolega hned na mě, že není patřičně vyzdobená! Poslal jsem ho někam s tím, že máme okna na to, abychom hlavně dobře viděli. Křičel na mě, že budu-li chtít vstoupit mezi komunisty, bude jako první proti.

Kamera, kterou jsem točil revoluci, byla moje třetí. Přivezl jsem si ji ze západního Německa v květnu 1989. A hned ji také proclil, když dva roky předtím jsem to neudělal a tahali mě pak za to po soudech. To vycestování zní snadně, ale tehdy to ovšem jednoduché nebylo. Známý mi poradil, abychom jako rodina požádali o výjezdní doložku do Jugoslávie, že se pak dá vrátit a vyměnit za Německo. A to fakt klaplo.

Milan Daněk.

2. Jaké vzpomínky na dny kolem 17. listopadu máte?

V sobotu 18. listopadu jsem točil svatbu na Tůních, kde byl také nějaký číšník z Prahy. Vyprávěl, co se událo a jak se to na Národní třídě porvalo. Myslel jsem si, že to bylo něco podobného jako v lednu, v době Palachova týdne, či v srpnu, nebo při demonstraci k 28. říjnu. Pak se to ale začalo rozehrávat i mimo Prahu.

Chodil jsem samozřejmě dál do práce. Na náměstí u horní kašny a v divadle jsem poprvé točil 24. listopadu. Z divadla mám také obrovský zážitek, když bylo oznámeno, že padli komunisti. Nestihl jsem to bohužel zaznamenat, a snad z toho ani žádný zvukový záznam není, ten následný jásot lidí už ale mám. Na konci, když se zpívala hymna, jsme brečeli jak želvy.

V těch úžasných dnech jsem točil a točil. Že bych se snad bál, to mě ani nenapadlo. Až po nějakém čase, týdnu či 14 dnech, mi Venca Srp z muzea řekl, abych ty kazety raději dobře schoval, že by mi je mohli při prohlídce sebrat…

V depu jsme se o všem hodně bavili - někdo více, někdo ještě s obavami, a byli jsme nadšení. Vzpomínám si, jak se sesazovali vedoucí. Také u nás chtělo pár lidí sesadit našeho náčelníka

Jirku Barcíka. Nevím, že by někomu kdy ublížil, mně určitě ne. Když měla být další schůze, na které by už k tomu asi došlo, ti dva hlavní iniciátoři nepřišli a ´poprava´ se tudíž nekonala. Tenkrát dávali v bance marky za 12 korun a oba stáli ve frontě…

Vůbec celý rok 1989 mi připomínal rok 1968, který jsem prožil v Plzni. Uvolněná atmosféra, mnohé už šlo, bylo jasné, že to tentokrát konečně spěje k nějaké změně.

3. Co následovalo?

Točil jsem, co se kde událo, prohazoval jsem si šichty, abych se toho mohl zúčastňovat - v divadle, na náměstí, sešlosti v kulturním středisku, ve škole na Skalce, v Prefě…

Těch kamer tenkrát moc nebylo, tedy jestli jsem točil sám, to nevím. Za kamerou člověk nemá moc času to řešit, prožívat. Co mě ale zasáhlo? Už že to vůbec začalo. A pak generální stávka. Na náměstí se 27. listopadu sešlo kvantum lidí, které tu neměl ani Adolf… Točil jsem dole, dělal si nějaké obrázky i ze Špalíčku. Všichni se svou účastí podporovali, vlastní transparent snad měl každý podnik. Lidi projevovali nadšení a ti proti asi nevystrkovali hlavu.

Před volbou prezidenta jsme lítali po Chebu se Zbyňkem Illkem a ptali se lidí na Václav Havla - v ulicích i po úřadech, v Prioru, v autě jsme také chytili herce Pavla Marka s jeho paní Jarmilou… Sám jsem tenkrát, upřímně, o Havlovi moc nevěděl. Snad jen o tom inzerátu, který krátce předtím vyšel v Rudém právu - s fotografií a přáním jistému Ferdinandu Vaňkovi z Malého Hrádku.

4. Ovlivnily nato celospolečenské změny výrazně i Váš život?

Dál jsem pracoval a začal podnikat - to s opravdu nevalným výsledkem, trochu i cestovat. Točil jsem dál události v Chebu, svatby, plesy aj., dělal jsem propagační filmy o městě. V roce 1994 jsem odešel z dráhy, to se slibovala definitiva… Zdeněk Soukup, s kterým jsem se znal už dávno z České televize, a někdy jsem i zaskakoval za kameramana, zřídil s Jirkou Kubíkem televizi Eso pro Novu. Hned na první reportáži byl Franta Niklas - je redaktorem Novy dosud. Po půl roce jsem zkoušel spolupracovat s Primou a pak i s Chebskou televizí. To mi připadalo jako dobrý nápad, avšak ti, kteří to rozjeli, k tomu neměli správný vztah, šlo spíš o politiku. Dodnes ale posílám své záběry České televizi nebo Nově. Mám velký archiv, takže když se někdo ozve, snažím se pomoci. A také nabízím hodně ze svého archivu na facebook města.

5. Jak sledujete dnešek?

Představoval jsem si to jinak. Že lidé nezapomenou a budou se mít rádi. Kdo dělá, bude ohodnocen, kdo nedělá, nebude mít nic. Je to ale o tom, kdo je průbojnější, kdo má na co žaludek… Snažím se nesledovat zprávy, ale nejde to vše nevnímat. Zapnu počítač, vyhrne se to na mě. Takovou propagandu, co se děje dneska, nedokázal ani bolševik. Ale hodně ovšem umožňuje technika. Mám strach otevřít ledničku, aby na mě nevyskočil Babiš nebo Zeman. A teď, co nastalo po úmrtí Karla Gotta, mi přišlo dost nechutné. Jaroslav Hutka, který mi nikdy nevadil, se mi jeví jako ublížený. Proč to dělají? Vyčítat Gottovi, že zpíval Husákovi?! Mně by mohli vyčítat, že jsem komunistům vozil uhlí. Ale naštěstí si na to nikdo nevzpomněl…

Sérii rozhovorů připravila PhDr. Martina Kuželová v rámci ´30 dobrých skutků chebské knihovny k výročí sametu´