1. Kde jste před sametovou revolucí v roce 1989 působil?

Pocházím z Prahy, do Chebu jsem se stěhoval za ženou. Po vojně jsem pracoval v chebské nemocnici na chirurgii a v letech 1987/1988 jsem šel na polikliniku. V roce 1989 mi bylo 35 let. Režim jsem neměl rád. To se mj. odvíjelo už od mých 14 let, kdy byli rodiče vyhozeni z Komunistické strany Československa, a pak z toho všeho, čím si prošli.

V roce 1989 platila taková finta, o které se moc nevědělo, že pouštěli na Západ bez výjezdní doložky. Podmínkou bylo složit 300 dolarů. S kolegou jsem tak mohl vyjet na 14 dnů do Paříže. Nějaký pracovník z našeho velvyslanectví, nejspíš dobře prověřený, nám sehnal byt v centru Paříže! Údajně kdysi patřil Štefánikovi (Milan Rastislav, slovenský vědec, generál francouzské armády a diplomat, jeden ze zakladatelů Československa - pozn. aut.) a náš stát ho pak zdědil. Moc jsme si to užili. Když jsme se vraceli a já spatřil ty hrozné dráhy na hranicích, přepadla mě po tom všem velká deprese… O emigraci jsem nikdy neuvažoval - měli jsme dvě malé děti, hodně mi to tu ale vadilo. A také jsem předtím podepsal petici Několik vět (vznikla z okruhu Charty 77 a byla zveřejněna v červnu 1989 - žádala propuštění politických vězňů, svobodnou činnost médií a veřejné diskuse o dějinách, politice a významných investičních akcích - pozn. aut.), tak jsem čekal, jestli se to bude řešit… Po událostech v Polsku a Maďarsku jsem si myslel, že už to ani u nás nemůže vydržet dlouho. Ale byl to ještě další čtvrtrok.

2. Jaké vzpomínky na dny kolem 17. listopadu máte?

Pátek 17. listopadu jsem prožil v Praze - byl jsem na 14denním školení. Podobně se mi školení v lednu spojilo s Palachovým týdnem (uctění památky upáleného studenta Jana Palacha na Václavském náměstí přerostlo po brutálním potlačení v sérii protestních shromáždění - pozn. aut). S kolegy z fakulty jsme se domluvili, že se zúčastníme manifestace studentů, schválené tehdy Socialistickým svazem mládeže. V ulici U Nemocnice, blízko Ústavu hematologie a krevní transfuze, kde jsme měli sraz, už jsem viděl řadu zaparkovaných autobusů. V nich seděli urostlí muži - ne ti v bílých přilbách, ale v červených baretech.

Mířili jsme na Albertov a s průvodem na Vyšehrad, kde už nastaly nějaké peripetie, jak nás chtěli zastavit, a pak až na Národní. Bylo to mimořádné, hesla jako ´Jakeše do koše!´ i jiná tenkrát zněla. Najednou byl celý prostor uzavřený, zpředu z Národní a zezadu z Mikulandské ulice. Pěkně nás nahustili - a za námi už stála ótéčka (obrněné transportéry, OT - pozn. aut.). Skončil jsem přímo v onom slavném podloubí (před 3 lety byl památník 17. listopadu odsud přesunut na průčelí domu - pozn. aut.). Nastala panika, silou mě to záhy hodilo směrem k Redutě, na výlohu Mechaniky Praha. Zapružila. Měl jsem strach, že praskne. Jeden bareťák na mě křičel: „Chtěl si tady být, tak si teď běž nazpátek!“ Dostal jsem po zádech a stehnech, ale nic hrozného. Byl to fofr, pár minut. Když to ustalo, zamířil jsem na Smíchov na autobus.

Pamatuji si ještě, že před Palácem Metro ležel na zemi člověk. Byl obličejem dolů, nehýbal se. Zřejmě provokatér. Jak se ten dav přelil, jen to kašíroval.

Chodil jsem pak ještě celý týden z lékařské fakulty na Václavské náměstí. Lidé se tu scházeli už od neděle, kdy bylo ustaveno OF.

close MUDr. Vladimír Václavů. info Zdroj: archiv V. Václavů zoom_in

Mezitím jsem informoval chebské kolegy, kteří se zajímali, co se v Praze dělo, a do Chebu jsem se vrátil 25. listopadu. Hned jsme se shodli, že špitál vstoupí do stávky. Oslovovali jsme primáře, vesměs straníky. Někteří se decentně zdrželi, někteří byli pro.

3. Co následovalo?

Zúčastnil jsem se diskuse v divadle, kde jsem vyprávěl o svých zážitcích. Byl jsem ovšem velmi nervózní, zastihly mě emoce… S Jánem Pobežalem jsme aktivizovali zdravotníky v nemocnici. Stal jsem se také členem Koordinačního centra OF - velmi pestré skupiny nadšenců. K nejvýraznějším osobnostem patřili podle mého Jaromír Boháč, Luděk Vystyd, Jiří Vykoukal, Josef Kuja a Etela Laňková. Specifický byl Petr Folk, soustředil se na bezpečnostní složky.

Poměrně brzy se povahy lidí, myslím všechny členy a spolupracovníky OF, dost vykreslily. Ještě před prvními volbami jsem poděkoval a v dobrém se s nimi rozešel. Někteří v tom, jak jsem poznal, viděli cesty kariérního charakteru.

Celorepublikově dalo OF základ vzniku dalších stran a hnutí, v tom jsem se neviděl. Proto jsem v komunálních volbách kandidoval jako nezávislý. Vše jsem si dělal sám - články do Hraničáře, plakáty. A uspěl jsem. Nakonec v toho byla hned dvě volební období, dokonce i v městské radě - za starostování Františka Lindy a Otakara Miky. Pak mi nastalo rozhodování: nechat se profesionalizovat, nebo odejít a věnovat se medicíně? Zvolil jsem to druhé.

Lidé z toho období se vytratili, dál jsem se samozřejmě stýkal jen s těmi, s kterými jsem měl společné zájmy. Vrátím se ještě k Luďkovi Vystydovi, s kterým jsme se málokdy shodli. Možná mu ale bylo dříve jasné než mě, že se zrno oddělí od plev… Uměl si jít za svým.

Byl jsem ještě krátce v ODA (Občanská demokratická aliance, pravicová strana 1990-2007 - pozn. aut.). Utvrdil jsem se pak, že stranický život, a umět také ´držet basu´, je mi z duše cizí.

4. Ovlivnily nato celospolečenské změny výrazně i Váš život?

Samozřejmě. Byl jsem z těch poměrů před rokem 1989 nespokojený, režim mi hodně vadil, prahnul jsem po svobodě. A pak tu konečně byla! Vše se změnilo - mohli jsme cestovat, po pracovních postech v Chebu a Františkových Lázních jsem otevřel svou privátní ordinaci.

5. Jak sledujete dnešek?

Zprávy ovšem sleduju, ale beru to vše jako naprosto přirozené. Ano, často mi vadí, že u některých věcí trvá náprava hrozně dlouho. Infrastruktura se buduje 30 let… Bylo by dobré, kdyby slova přešla v činy rychleji. Máme tu ale parlamentní demokracii - kdo má silnější postavení, rozhoduje… Hořkost skutečně necítím. Tehdy jsem byl mladý, bez zkušeností, dnes o dost starší. A také svět vůbec se výrazně změnil. I technika a vědění.

Sérii rozhovorů připravila PhDr. Martina Kuželová v rámci ´30 dobrých skutků chebské knihovny k výročí sametu´