„Ahoj, člověče, kdes byl včera? Čekali jsme na tebe a ty nikde. Nějaké potíže?“ „Ne, kdepak, já měl úřední odpoledne, byl jsem na schůzi parlamentu.“ „Aha, cha, no jasně! Kde jinde, viď?“ „Proč se směješ? Myslím školní parlament. Náhodou mi to přijde bezvadné, že můžeme měnit to, co se nám nelíbí.“ „Fakt? Vy máte školní parlament? To za nás nic takového nebylo. Stejně ale nevěřím, že bude vaše stížnosti někdo poslouchat. „Nejde přece jen o stížnosti.

Musíme vymyslet způsob zlepšení a taky, jak tomu sami pomůžeme. Podstatné je, že nás škola podpoří.“ „A tomu fakt věříš?“ „Věřím, na prvním setkání s námi mluvil ředitel školy, on sám chce, aby parlament fungoval, má pak informace z dalšího zdroje a věci se můžou měnit k lepšímu. A už se mění.

Důležité je, že nás někdo chce poslouchat, že někoho zajímá náš názor. Líbí se mi, jak je to oficiální, musí se to brát vážně, protože zastupuješ celou třídu, to není jednoduchá pozice. Jsem prostě zastupitel, to zní cool, ne, v sedmnácti?“ „Jo, zní to jak z amerického filmu. Škola pro studenty, studenti u jednoho stolu s vedením školy. A o čem tam vlastně mluvíte? To se nikdo nebojí a nestydí?“ „Nejdříve jednáme sami, bez dospělých.

Takže hlavně o tom, co vidíme my studenti, rozvrhy, podmínky a pravidla studia, technické zázemí, vztahy mezi námi a učiteli i mezi námi navzájem. A taky třeba úplně drobné věci jako nástěnky a exkurze, informace. Jsme veliká škola, potřebujeme spolu mluvit. To, že někdy nemůžeme jednoduše splnit to, co nám učitelé zadají, ani třeba nikoho z dospělých nenapadne, takhle se to dozví.“

„Tak teď můžete zatlačit na učitele, to máte skvělé!“ „Učitelé jsou s námi přece na jedné lodi. Jde o hledání domluvy. Když se najde kompromisní řešení, nemusí se nikdo cítit ukřivděně. Divil by ses, kolik otázek se pokaždé otevře. Máme u nás tolik různých oborů, pro každého je důležité něco jiného. To jsem si nikdy neuvědomoval. A tady je prostor pro to, aby spolu žáci a učitelé mluvili jako partneři, to je bezva. To pak vidíš, jak se i z prváků stávají dospělí, když musí jasně říct, co jim vadí.“ „To si právě říkám, ono to vypadá krásně, ale říct jasně za celou třídu, co chci, proč a navrhnout dokonce řešení, to není vůbec legrace. To já bych asi nezvládl.“ „Je to těžké, ale spoustu se toho naučíš do života. A k tomu kvalitní škola je, ne?“

(jh)