SOUTĚŽ: Západočeské filmování

Deník vám snímky, filmová místa i lidi, kteří se na natáčení podíleli, představuje v seriálu Západočeské filmování.

1. Mistři: zámek Slavice

Seriál Západočeské filmování začíná doslova mistrovsky. Když v roce 2004 přišla do kin nahořklá komedie Marka Najbrta Mistři, nedalo pozorným divákům ve fiktivní vesničce ležící kdesi v českoněmeckém pohraničí velkou práci poznat kdeco. Natáčelo se totiž na mnoha místech našeho regionu.

„Nebyl to náhodou ten zámek ve Slavicích?" mohli se v jedné scéně ptát například lidé z Tachovska.

Řešení hádanky pak nalezli třeba na oficiálním webu filmu: „Exteriér tzv. sokolovny jsme opravdu točili ve Slavicích. Jinak je výsledná filmová vesnice složená z několika různých lokací. Například jsme natáčeli v doupovském vojenském prostoru, v západočeské vesnici Krašov, kde je německý hřbitov s kostelem, a na několika dalších místech dokonce i v Praze. Ale Slavice byly dost zásadní," zněla odpověď.

Fakt, že zámek v Mistrech představoval sokolovnu, před níž stál stožár vysokého napětí okrádaný Janem Budařem, Josefem Poláškem a Leošem Nohou načerno o elektřinu, je jen další příspěvek do pestré historie této památky.

Zámek totiž vznikl v 18. století přestavbou ovčína a roku 1820 získal svoji současnou podobu. O 115 let později k němu přibyla nápadná věž v průčelí. Bohatou sbírku historického nábytku po druhé světové válce rozkradli zloději a pak už to šlo s dominantou vesničky, která spadá pod Horní Kozolupy, z kopce.

V jaké kondici je zámek dnes, ví starosta Horních Kozolup Karel Lindauer. „Do roku 1989, kdy zámek patřil JZD, byl obydlený. Lidé, kterým patří, ale žijí v Německu a nestarají se o něj. Ještě před pár lety se se zámkem něco dělo, ale dnes už nic. Chátrá a je to škoda," popisuje.

2. Od zítřka nečaruji: Domažlice

Víte, co mají společného děda Potůček ze Tří chlapů v chalupě a Pan Tau? Oba se alespoň jednou ve svém filmovém životě podívali do Domažlic, jimž věnujeme druhý díl soutěžního seriálu Západočeské filmování.

Zatímco ve filmu Tři chlapi na cestách se náměstí Míru vlastně jen mihlo, Pan Tau na něm ve snímku Od zítřka nečaruji prožil perné chvíle. Právě v centru města, které je kromě věže vyhlášené také trhy a folklorním děním všeho druhu, totiž známý němý hrdina přišel o kouzelnou buřinku. Neúmyslně, ale dokonale jej o ni připravil důchodce Hanousek v podání Josefa Kemra. A Hanouskův byt, v němž se Tau pokouší buřinku dostat zpět? I ten na náměstí s fotogenickým podloubím je.

Mimochodem, vzpomínáte si tu část filmu, která se odehrávala v pionýrském táboře? Ten byste našli ve 14 kilometrů vzdálené Pivoni.

3. Zdivočelá země: Úterý

Severoplzeňské městečko Úterý, s nímž vás seznamuje dnešní část seriálu Západočeské filmování, mají tvůrci pohyblivých obrázků rádi.

Už v roce 1950 si je vybrali pro dnes zapomenuté angažované drama Zvony z rákosu, ovšem pravou slávu mu přinesl až štáb režiséra Hynka Bočana, který právě v Úterý a jeho okolí natáčel řadu scén pro seriál Zdivočelá země.

Do oka padlo také Juraji Herzovi, jenž v něm našel ideální místo pro sugestivní záběry obsazování Sudet z dramatu Habermannův mlýn.

Obyvatelé Úterý na kamery a herce rádi vzpomínají. Často si totiž i zahráli. Jedním z nejobsazovanějších byl ředitel základní školy Vlastimil Brychta. „Vzpomínám na roli kominíka, který tlačí kolo a přes rameno má hozenou brašnu. Scénka se odehrávala na náměstí a kamera mířila na pošťáka, mihnul jsem se v pozadí," řekl Deníku.

4. Vrchní, prchni!: Karlovy Vary

Vypadá jako Vrána a přitom je to králík. Karlovy Vary se staly knihkupci Daliboru Vránovi z komedie Vrchní, prchni! Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka málem osudnými. Právě tady památnou honičkou jako vystřiženou z němé grotesky málem skončila jeho vtipná i dojemná cesta zločinu. Ve městě filmu.

Když v závěru falešný číšník za zvuku písně Severní vítr prchá před rozzuřenými restauratéry, proběhne kdeco. Odhalí jej v Grandhotelu Pupp, pronásledují kolem hotelů Elefant a Krásná královna, po mostu přes Ohři Vránu proženou kolonádou, kde se však podvodník zbaví paruky a vousů a všechny zmate. Neúspěšná honička končí u notoricky známého vřídla, Vrána prozatím uniká.

U scény z Puppu chvíli zůstaňme. Začátek štvanice na Vránu totiž Ladislav Smoljak nasnímal v jednom jediném záběru trvajícím přes 1,5 minuty. Musel se ale hádat s vedením hotelu, které už filmaře a uzavření restaurace nechtělo déle trpět. Smoljak si nakonec prosadil své a scénu ještě jednou natočil. Na jedničku.

A víte, že pustit se po stopách falešného číšníka Vrány není v Karlových Varech nic těžkého? Město totiž na filmové turisty myslí. „Vydali jsme speciální brožuru Filmová procházka českými filmy, v níž jsou všechny filmy, které se tady točily," zve k návštěvě Lada Vimmerová z karlovarského infocentra.

5. Casino Royale: Karlovy Vary

„Bond, James Bond." Tento citát zná snad každý včetně lidí, kteří v životě neviděli jediný film s agentem 007. V roce 2002 vznikla jubilejní dvacátá bondovka a všichni s napětím očekávali další příspěvek do úspěšné série. Čeští fanoušci tehdy nemohli tušit, že se bude natáčet u nás.

Kromě ruzyňského letiště a nemocnice v Plané u Mariánských Lázní především v Karlových Varech.

„Byla to zpráva roku!" jásá ještě dnes Michal Hora, jenž se prý proměnil v 'lovce autogramů'. „Moc jsem chtěl podpis Daniela Craiga (představitel Jamese Bonda, pozn. red.), ale všechno bylo dokonale hlídané. Ve Varech jsem ho jen párkrát viděl, ale nešlo se k němu dostat. Ochranka byla naprosto profesionální. Bohužel pro mě a pro další lovce," vzpomíná.

Na rozdíl od komedie Vrchní, prchni!, o níž jste četli včera, však Karlovy Vary v Casinu Royale nepředstavovaly samy sebe. Staly se městem v Černé Hoře, v němž se titulní kasíno nachází.

Proháněla se jimi policejní auta se srbochorvatskými nápisy, ve filmu jsou však vidět české nápisy a loga na domech a obchodech zahraničního diváka neurazí, Čecha potěší.

Daniel Craig vděčí Casinu Royale a částečně tedy snad i České republice a Karlovým Varům za úspěšné nastartování hvězdné kariéry.

Coby herec s takovou pověstí by tedy určitě byl vítanou ozdobou karlovarského filmového festivalu. Zatím k tomu ale nedošlo.

„Daniel Craig nikdy hostem Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary nebyl," řekla nám za organizátory přehlídky Zuzana Janáková. Jestli Craig někdy přijede, je ve hvězdách. „Hosty zveřejňujeme až ve chvíli, kdy je jejich účast finálně potvrzena, ne ve chvíli, kdy s nimi jednáme," dodala.

6. Andělská tvář: Chotěšov

V novodobých, řekněme, porevolučních dějinách českého filmu najdeme řadu takzvaných propadáků, které stály mnohem více, než kolik se jim podařilo vydělat. Ambiciózní, leč mizerná Andělská tvář Zdeňka Trošky, kvůli níž přišel na mizinu producent a zároveň představitel role Filipa de Mornay Jiří Pomeje, je propadákem ukázkovým.

Nás ale samozřejmě více zajímá, kde se tento krach natáčel. Je to totiž jeden ze snímků, v nichž se objevil jihoplzeňský klášter Chotěšov.

Konkrétně v Andělské tváři byl klášter k vidění v úvodních deseti minutách. Scény hořícího kláštera, záchrany Charlotty z plamenů a Charlottiny návštěvy u matky představené vznikaly právě tam.

Pro zbytek filmu už tvůrci potřebovali zachovalejší objekty, a tak se přesunuli do Vranova nad Dyjí, Jaroměřic nebo Hrádku u Nechanic.

Andělská tvář je jedním z řady filmařských zářezů na pomyslné chotěšovské pažbě. Štáby se v obci vždycky setkají s nadšeným přijetím. Jejich návštěvy pomáhají propagovat Chotěšov i opravovat vzácnou památku z 13. století. „Stoprocentní podíl toho, co za umožnění natáčení dostaneme, se vždycky vrací zpátky do kláštera," tvrdí starosta Filip Hrubý. „Jsme pokaždé rádi, když si nás někdo vybere," dodává.

A tak si klášter na moment zahrál například v akčním snímku Česká spojka s Anthony Hopkinsem, kdy v něm sídlil hlavní padouch, vloni vznikala adaptace Hugova románu Muž, který se směje s Gérardem Depardieu, jenž v Chotěšově pobyl dvě hodiny a střežený ochrankou kvapem odjel.

„Pokud si našeho kláštera všimne někdo v zahraničí, bude to jedině dobře. Při každém natáčení máme požadavek, aby se v titulcích objevilo poděkování obci Chotěšov," pokračuje Hrubý s tím, že požadavky mívají i filmaři. „Docela vtipný paradox je, že nám některé společnosti říkají, ať klášter neopravujeme, aby vypadal dál zchátrale," zasmál se starosta.

7. Černí baroni: Zelená hora

Málokterá památka je tak spjata s filmem, literaturou a historií zároveň jako jihoplzeňský zámek Zelená Hora.

Zámek Černých baronů, sídlo pomocných technických praporů neboli pétépáků. Právě na Zelené Hoře PTP od roku 1948 působily, právě tam situoval Miloslav Švandrlík svoji stejnojmennou knihu (která sice vycházela z reality technických praporů, jež se od PTP lišila, ale tím nebudeme seriál komplikovat)… A samozřejmě také právě tam se roku 1992 natáčel stejnojmenný film režiséra Zdeňka Sirového.

Diváci i čtenáři se u Černých baronů smějí. Realita ale příliš veselá není. Zámek vyloženě nechátrá, ovšem že by kvetl, se říci nedá.

Památku má od roku 2010 v nájmu francouzská společnost CCEC a její plány nejsou skromné.

Zámek chce změnit v hotel s kulturním i sportovním centrem. Francouzi však stále čekají na dotace.

Josef Rota, starosta obce Klášter, které zámek patří, naposledy Deníku řekl: „Je to na mrtvém bodě.Firma čeká na peníze, financuje pouze běžnou údržbu areálu a ochranku, která ho hlídá. Ale rekonstrukce nezačala, a kdy začne, to se neví," konstatoval starosta.

CCEC už v roce 2007 financovala opravy nádvorní fasády, v roce 2008 zase přispěla na ohradní a opěrné zdi.

Čas od času se ale podaří zámek výjimečně zpřístupnit a zájem o jeho prohlídky je vždy obrovský.

Černí baroni při nich samozřejmě nesmějí chybět.

V roce 2010 se konala akce, jejíž název jako by rýpal do pustého areálu: Terazky na Zelené Hoře straší. Vůbec poprvé se tehdy návštěvníci dostali do okrouhlé věže u brány nebo do vězení zvaného Kozí díra. Lidé se podívali i na balkon, z něhož filmový major zvaný Terazky v podání Pavla Landovského shlížel na nádvoří, a patřičně si ten výhled užívali.

8. Cesta z města: Rabštejn nad Střelou

Ať už si o třináct let starém snímku Tomáše Vorla myslíme cokoliv (připadá nám vtipný nebo naopak trapný, milý nebo přehnaně vulgární), jedno se mu upřít nedá: Poetická atmosféra a nádherná příroda, v níž se příběh o napravení workoholického programátora Honzy odehrává.

A za tento klad vděčí Cesta z města severnímu Plzeňsku. Zejména pak městečku Rabštejn nad Střelou, okolí Manětína a také Doubravici u Nečtin.

Režisér Vorel Plzeňsko velmi dobře zná u Rabštejna chalupaří a několikrát řekl, že v lesích tráví většinu času. Jak bývá zvykem, také v Cestě z města si zahrála řada místních. V případě Rabštejna to byli především štamgasti z hospody U Kozlíka.

Představitel hlavní role Tomáš Hanák má na sever Plzeňska nesmazatelnou vzpomínku, kterou dokonce označil za nejsilnější moment své kariéry. V den, kdy jeho žena rodila, točil falešnou jezdeckou scénu. „Protože nebylo při mých jezdeckých schopnostech možné natočit mě v trysku na koni, přivázali na pick-up opratě, kameraman vykukoval z okýnka a filmoval mě, jak se na korbičce pohupuju v bocích a jako největší trotl tak simuluju jízdu na koni. Záběry nakonec vypadají dost věrně, ale ta představa, že já tímto způsobem trojčím na korbičce pick-upu v poli, zatímco moje žena rodí, je tak absurdní, že ji pokládám za nejsilnější," svěřil se herec Deníku v roce premiéry.

Mimochodem, celosvětová premiéra Cesty z města se se vší parádou konala 21. 9. 2000 v kině v Manětíně.

V Rabštejně a okolí pochopitelně také vznikalo loňské pokračování filmu Cesta do lesa. A aby se pomyslný kruh uzavřel, filmaře bude v městečku možná připomínat výstava. Vznikl totiž Nadační fond Muzeum Rabštejn nad Střelou, jehož členové usilují o rekonstrukci domu čp. 10. Toho, který si v Cestě z města zahrál hospodu. Expozice věnovaná filmařům by v něm nejspíše chybět neměla.

9. Drsná planina: Michalovy hory

Snímek Drsná planina vznikl v roce 1979 jako adaptace knihy V ruce samopal. Těžko říct, který z názvů je dnes úsměvnější, nicméně filmu nemůžeme upřít několik věcí.

Především Jaroslav Soukup, režisér pozdějších proklínaných Discopříběhů a Kamarádů do deště, režimní agitce o začátcích pohraničníků pomohl a dokázal ji natočit překvapivě neškodně. Totéž platí i o hercích.

A ve filmu si zahrály západní Čechy především pak obec Michalovy Hory patřící pod Chodovou Planou.

Na natáčení v roce 2003 vzpomínal Jiří Kalaš (zem. 2011), dlouholetý vedoucí plánského kina Pohraniční stráže, jenž se s režisérem Soukupem seznámil v roce 1967. S Vladimírem Novotným z Tachova pomáhal hledat ta pravá místa pro filmovou obec Planina. Dejme mu prostor:

Tak se jednoho dne objevil na okrese vůz, který měl na dveřích napsáno Filmové studio Barrandov. Uvnitř seděli mimo šoféra Jaroslav Soukup, režisér, Viktor Růžička, kameraman, Jaroslav Kučera, vedoucí výroby a Olin Bosák, architekt. Vladimír si vypůjčil od otce starou škodovku a my spolu s filmaři se vydali hledat motivy pro film.

První cesta vedla na Broumov, kde se skutečně příběh pohraničníků a lidí na hranici, odehrál. „To je ztracený," zaklel Jaroslav, „přesně podobný je to i na Šumavě. Je to nepoužitelný."

Vladimír s fotoaparátem na krku se trochu ošíval, ale nevzdal to. „No a jako co by to mělo vypadat?"

„Především jako po válce…" vzpomínal Kalaš.

Filmaři napoprvé odjeli s nepořízenou, ale na Tachovsko se brzy vrátili, Soukup trval na autentickém prostředí.

Stáli jsme ve Žďáru u hájenky Lesního závodu. Kouzelné stavení, které tam stojí do dnešních dnů. Tady se poprvé shodli všichni ze štábu: „To by šlo. Prostě místo ideální pro vraždy," pokračoval cenný pamětník.

Vesnice Planina ale stále chyběla. Jelo se dál. Přes 'Michalovky', směrem na Hanov a Lestkov. Potom na Stříbrsko. V Michalových Horách bylo jasno.

„Tak tady je ta pravá Planina," shodli se všichni ze štábu. Já i Vladimír jsme mohli „prasknout" pýchou, protože to byl opravdový úspěch. Vesnice byla na světě.

Za laskavé poskytnutí vzpomínek děkujeme Stanislavu Kvasničkovi a jeho webu www.planstichodove.cz

10. Mravenci nesou smrt: Karlovy Vary

Jsou filmy dobré, filmy špatné… a filmy rozporuplné. K takovým bezesporu patří snímek Mravenci nesou smrt. Nejčastěji se setkáme s tím, že je nazýván pokusem. O akční podívanou, o kriminálku, o kritiku narkomanů a jejich dodavatelů… Je toho mnoho.

Ať si říká kdo chce, co chce, určité věci ale Mravencům upřít nelze. Především tedy skvělého Rudolfa Jelínka v roli nemilosrdného vrahouna Bartáka a Josefa Vinkláře coby podplukovníka VB Kořána, který jej stíhá.

A samozřejmě obyvatelé Karlových Varů mají díky štábu režiséra Brynycha další snímek, v němž jejich město hraje samo sebe.

Na Mravence nesoucí smrt pamatuje i brožura Filmová procházka, která je k dostání v karlovarském infocentru. Pokud se na putování městem vydáte právě s ní, zjistíte, že ani tento film se neobešel bez věhlasného Grandhotelu Pupp (tehdy ještě nesoucího název Moskva). Ubytovala se v něm kriminálkou sledovaná Eva Krausová.

Jelikož se v Karlových Varech odehrává naprostá většina filmu, je podobných míst bezpočet. Vřídlo ani kolonáda mezi nimi samozřejmě nechybí, dojde ale na řadu jindy nezfilmovaných ulic i uliček.

Jinam nás ale zavede finále snímku. Pokud si vybavujete automobilovou honičku avie naložené sodovkami a vozů Veřejné bezpečnosti, tak ta konečně ukazuje kouzla, jaká filmaři rádi provádějí.

Vrah Barták si avii stopl u Klínce nedaleko Prahy. Vydal se v ní do autodílen (bývalý a dnes se zemí srovnaný areál ČSAD v Praze na Vysočanech), kde měla čekat jeho oběť. Narazil ovšem na nastrčeného kriminalistu a zmíněná honička mohla začít.

Automobily se prohnaly opět kolem Klínce, nedaleko silnice R4 a mimochodem v místech, kde se o jedenáct let dříve točil závod pro crazy komedii Jáchyme, hoď ho do stroje.

Ve filmu trvalo pronásledování snad několik kilometrů, než Barták dorazil do opuštěné továrny, kde past sklapla. Ve skutečnosti se ale závěr točil opět v západních Čechách v bývalé cihelně v Chodové Plané. Ani ta už dnes neexistuje. Ale i tak rozporuplný film jako Mravenci nesou smrt ji dokázal zachovat.

11. Z pekla štěstí 2: Kočov

Stavitele kostelů snad nemůže potkat horší věc, než že jejich svatostánek zchátrá. Jedině že by se v něm otevřelo samotné peklo. Ironií osudu potkalo kostel sv. Jana v Kočově (necelých 8 km od Tachova) obojí. Za zchátrání může čas, za peklo režisér Zdeněk Troška.

Zřícenina kočovského kostela byla v roce 2001 k vidění na plátnech českých kin, neboť si zmíněné čertovské doupě zahrála v pokračování Troškovy pohádky Z pekla štěstí 2.

Nemusíme snad dodávat, že filmovému peklu vládl Lucifer v podání Karla Gotta (který si v tomtéž snímku zahrál i Boha, aby se to vyrovnalo).

Ze svatojánského kostela toho dnes moc nezbylo, ale kdysi musel být učiněnou ozdobou kraje.

Na jeho místě pravděpodobně kostel stával už v 11. století, nicméně ten, který nás zajímá, vyrostl až v letech 1728 1732. Barokní svatyni si přál postavit slavný rod Sinzendorfů, jedna z předních rodin habsburské monarchie.

Jednolodní stavbu s čtvercovými sakristiemi v 18. století zrušily reformy Josefa II. Začala se měnit v ruinu, na jejíchž stěnách lze ještě s trochou štěstí najít zbytky maleb Václava Samuela Theodora Schmidta z Plané.

A jak je na tom stavba dnes? Lépe ne, podle starosty Kočova Miroslava Peška spíše naopak. „Je to škoda. Ani nevíme, komu teď kostel vlastně patří. Zastavují se u něj cyklisté, je to zajímavé místo, ale nic se s ním neděje už několik let," konstatoval starosta.

Zdeněk Troška se za natáčením před třemi lety ohlédl pro Tachovský deník. „Na natáčení na Tachovsku vzpomínám velmi rád, bylo úžasné," řekl. „Díky panu Jiřímu Kalašovi, který je vedoucím plánského kina a je velkým fandou a milovníkem filmu, a díky panu Petru Nevařilovi z Plané. Doprovázeli mne tenkrát a pomohli mi najít zajímavé lokace včetně kostela u Kočova," vzpomínal Troška.

Pochvaloval si spolupráci občanů Tachovska: „Pomáhali nám všichni, starosta a obyvatelé Kočova, hasiči, prostě všichni. Kostel jsme vyčistili a měli jsme akorát strach, aby na někoho nespadl nějaký kámen. I tomu se podařilo předejít, s pomocí místních jsme tam dali síť, aby nebyl nikdo ohrožen."

12. Princezna ze mlejna 2: Kaznějov

Princezna ze mlejna 2 má ve filmografii Zdeňka Trošky podobné postavení jako Z pekla štěstí 2, film, o němž jste mohli číst včera. Je to pokračování pohádky, o němž si spousta lidí myslí, že je zbytečné a navíc jsou v něm scény na českou pohádku nečekané.

Například scény z turecké války, v níž se hlavní mužský hrdina Jindřich octne. Patří válečná vřava, jíž předchází ponižování poněkud sadistickým Janem Přeučilem do pohádky? Nebude se pak dětem o zlých Turcích zdát? A hlavně má to celé ve filmu smysl?

Odpovědi necháme na vás. Pro náš seriál je důležité, kde Zdeněk Troška Turecko našel. Leží totiž necelých dvacet kilometrů od Plzně v kaolinovém lomu u Kaznějova.

Těžba tam má tradici od roku 1904. Soustava lomů je největší v republice, kvalitní kaolin má dobrou pověst u nás i v zahraničí.

O tom, co se v lomech děje aktuálně, psal Deník minulý týden. Zatímco v době natáčení druhé Troškovy Princezny byly ještě kaolinu plné, dnes už v nich ceněný materiál dochází. Konkrétně dochází v lomech označených jako Kaznějov I. a Trnová II. a bude třeba začít nanovo. „Lom Kaznějov III. chceme otevřít kvůli zajištění dodávek do plavírny v Horní Bříze a kvůli zachování stávající zaměstnanosti," vysvětloval na veřejném projednávání tohoto záměru závodní lomu Jan Sutnar.

Po vytěžení lomu navíc těžaři opuštěná krajina nebude připomínat tu měsíční, jež je k vidění na Mostecku. Společnost LB Minerals, která kaolin těží, zahájí její rekultivaci a uvede ji do stavu co nejpodobnějšího tomu původnímu.

Mimochodem kdo zná kaznějovské kaolinové doly, tomu se mohou v nočních scénách filmu na první pohled zdát jaksi příliš modré. Čím to? Za to může takzvaná Americká noc, filmařská technika natáčení nočních scén ve dne, které si lze všimnout snad v každé druhé mayovce. Filmovou iluzi noci z denních záběrů vytváří nejčastěji modré filtry.

Přes den už ale lomy mají svoji typickou světlou barvu.

13. Tři oříšky pro Popelku: Švihov

Po proklínaných pohádkách Z pekla štěstí 2 a Princezna ze mlejna 2 si dnes dopřejeme klasiku, kterou má z nějakého důvodu rád snad úplně každý. Bez Tří oříšků pro Popelku by nebyly Vánoce… A bez západních Čech by zase možná nebyly Tři oříšky pro Popelku.

Zejména na Klatovsku se k natáčení pod taktovkou zkušeného Václava Vorlíčka lidé dodnes rádi vracejí. „Na zážitky a setkání s herci nikdy nezapomenu. Libuška Šafránková chovala mého tehdy tříměsíčního syna a Vladimír Menšík trávil s naší rodinou řadu večerů," vzpomínala vloni v Klatovském deníku Helena Butulová ze Švihova.

Ano, Švihov. Právě tamní hrad si ve Třech oříšcích zahrál, ačkoliv dnes je oproti tehdejší době ve výrazně lepším stavu a některá místa lze poznat jen velmi všímavým okem.

Švihov se pro potřeby filmařů změnil v hospodářské stavení, v němž Popelka s tatínkem, macechou a nevlastní sestrou Dorou žijí. Dřevěná pavlač, která je vidět necelou minutu po začátku filmu, byla ale ve skutečnosti filmařský doplněk. K holé hradní stěně přibylo i prosklené okno.

A podobně se to mělo i se vstupní branou stavení, která byla také pouhou kulisou takzvaně přilepenou k hradu.

Zatímco tato místa byste dnes možná ještě poznali, určitě byste nepochodili, pokud byste hledali stáj, v níž princ spolu s čeledínem Vinckem hledali Popelku. V době natáčení sice v těch místech stáj doopravdy byla, nicméně dnes v ní jsou výstavní prostory švihovského hradu.

Mezi Švihovem a Mezihořím pak dodnes nalezneme sad, kde stávala stará kovárna, do které jezdila Popelka na koni Juráškovi za starou sovou Rozárkou. Zde měla ukryty tři lískové oříšky. Sad zde ještě naleznete, ale dřevěná stavba byla prý hned po natáčení zbourána. „U velkého rybníka v Mezihoří se natáčelo převržení saní do rybníka s macechou a Popelčinou nevlastní sestrou Dorou. Pak filmaři pustili splašené koně směrem ke Lhovicím. Pamětníci vzpomínají, že koně utekli a filmaři je dohnali až někde u Dehtína," vzpomínal další pamětník Josef Ticháček z Mezihoří.

Protože ve Švihově v té době chyběl sníh, museli ho filmaři dovážet. „Shrnoval se u nás v Javorné před kostelem a auta ho vozila do Švihova," dodala Marie Kolářová z Javorné.

14. Discopříběh: Plzeň

Discopříběh je bezesporu známý film. Stejně jako jeho pokračování. Jestli se na něj ale někdo dívá z nostalgie nebo na něm snad našel jakékoliv jiné kvality, které většině lidí unikají, to necháme na vás.

Pro náš seriál je to především snímek, v němž režisér Jaroslav Soukup zachytil Plzeň osmdesátých let (film měl premiéru roku 1987) a dnes může vlastně sloužit jako takové rozpohybované fotoalbum. S proklínaným hudebním doprovodem Kroků Michala Davida a s ne zrovna sympatickým Rudolfem Hrušínským nejmladším v hlavní roli rebela Jirky Horáčka.

Bezesporu nejznámější scénou Discopříběhu je ta, v níž mladý Horáček kvůli sázce přebíhá náměstí Republiky nahý. Rudolf Hrušínský se nikdy netajil tím, že se mu neběhalo lehce, a v rozhovorech vzpomínal, že ani ne minutu a půl dlouhá scéna se točila téměř celý den.

Za zmínku rozhodně stojí to, že od premiéry Discopříběhu tento čin Plzeňany ještě nepřestal lákat a běh přes náměstí je předmětem sázek poměrně často.

Srovnejme ale Plzeň zachycenou ve filmu a Plzeň dnešní. Náměstí, o němž byla řeč, dnes pokrývá nová dlažba a ve třech rozích se tyčí zlaté kašny, které od konce léta 2010 ještě nepřestaly budit rozporuplné reakce.

V úvodu filmu, v němž Jirka prchá před poměrně vytrvalým revizorem z tramvaje, vidíme Klatovskou třídu, která dnes vypadá vlastně téměř stejně, jen velká synagoga o poznání prokoukla.

Úprk jej pak zavede i na další místa třeba do obchodního domu Prior, dnešního Teska, který všichni poznají podle eskalátorů. Dnes jsou o něco modernější, ale stále na svém místě.

Honička končí v domě, v němž bydlí hlavní dívčí hrdinka Jitka. Našli byste jej hned u náměstí tam, kde dnes sídlí restaurace Formanka. U náměstí filmaři vůbec našli většinu toho, co hledali. Diskotéku v pasáži Slavia, v níž Soukup později točil také scény pro podobný počin Vítr v kapse a která je dnes plná kanceláří, nebo vyhlášené květinářství, které sídlilo v rohovém domě, kde je dnes drogerie Rossmann.

Všimnout si lze ale řady dalších míst dnes zavřeného kina Elektra, které se tehdy jmenovalo Moskva, vlakového nádraží, na němž ještě byly známé osmiúhelníkové i obyčejné lavičky…

Kdybyste ale pátrali, na střeše kterého domu kdysi svítil reklamní nápis „Škoda do celého světa", pátrali byste marně. Tento neon byl pouhá kulisa a po skončení natáčení zmizel. Vzpomínat na něj mohli snad jen obyvatelé onoho domu, které štáb při natáčení deštivé scény vytopil.

15. Copak je to za vojáka…: Klatovy

V několika dílech našeho seriálu jsme si ukázali, že i ne zrovna dobré filmy jsou užitečné, jelikož zachycují minulost. Je to také případ komedie Petra Tučka Copak je to za vojáka… z roku 1987. Ačkoliv abychom byli spravedliví, tento snímek patří k těm lepším, jež se na západě Čech točily.

Film Copak je to za vojáka… je pro nás zajímavý tím, že dovedl zakonzervovat vojenskou minulost Klatov a jejich okolí tamní kasárna totiž zachytil ještě tak říkajíc za provozu a plná mužů v zelených uniformách.

Byl to ale rok 1986, kdy snímek vznikl, dnes už je situace zcela jiná. Jestli lepší či horší, to opět necháme na vás.

Tak tedy co všechno ve Vojákovi vidíme? Samozřejmě klatovská kasárna, působiště hlavního hrdiny svobodníka Kouby v podání neustále pobíhajícího Jiřího Langmajera a jeho rivala kapitána Tůmy ztvárněného Karlem Rodenem. Budovu v Klatovech najdete dodnes, a to v Plánické ulici. Namísto obránců vlasti v ní však vychovávají děti v kasárnách sídlí škola. Tank, který se před ní hrdě tyčil, tedy pochopitelně zmizel také.

Z dalších klatovských kasárenských objektů jsou dnes buď bytovky, nebo úřady, vojáky už byste nenašli ani v kasárnách v 10 km vzdálených Janovicích nad Úhlavou, kde se natáčela například jedna z úvodních scén, nástup, na který Kouba tak tak doběhl.

Velká část děje se pak přesune do středních Čech, ale na Klatovsko se přece jenom vrátíme. Vidíme železniční most u Běšin i cestu na Strážov, silnici mezi Klenovou a Javorem i vesničku Opálka.

Za zmínku stojí také obřadní síň klatovské radnice, kde se koná závěrečná svatba, a budova Šumavského masokombinátu Klatovy, v níž končí hon bezpečnostních složek na vojína Šlapetku. Řada skutečných zaměstnanců se mimochodem ve filmu také objevila, takže je možné, že si dnes u filmu Copak je to za vojáka… zavzpomínají nejen vojáci, ale i řezníci.

16. Anděl Páně: Kašperk a Annín

Filmové pohádce Anděl Páně režiséra Jiřího Stracha je letos sedm let. Teprve, nebo už? Rozhodněte sami. Faktem ale je, že co se týče českých filmů, dokázaly za tak relativně krátkou dobu podobně obdivuhodně zdomácnět snad jen Hřebejkovy Pelíšky.

Anděl Páně má pro účely našeho seriálu výhody i nevýhody. Místa, na nichž se natáčel, se dodnes nijak zásadně či překvapivě nezměnila . Ale dobré určitě je, že je můžete stále bezpečně poznat a navíc navštívit.

Prvním takovým místem je rozhodně hrad Kašperk na Klatovsku. Právě v něm a v jeho okolí se velká část filmu odehrává. Na hradě sídlil poněkud nadutý hrabě Maxmilián v podání Davida Švehlíka okrádaný hamižným správcem hraným Oldřichem Navrátilem. A právě na Kašperk (tedy částečně) zavedla cesta z nebe vyhnaného anděla Petronela s tváří Ivana Trojana.

Štáb si Kašperk upravil jen minimálně. Když pomineme filmové obyvatele, přibyly například na hradní nádvoří pouze dvě věci malá bílá kaplička a také studna.

Nenechte se však nachytat a nemyslete si, že hradní interiéry, které ve filmu vidíte, jsou na Kašperku také. Tyto scény se točily někde úplně jinde. Kuchyni stejně jako správcovu komnatu a chodbu s pavlačí, kde služebná Dorka věšela jmelí, byste našli na hradě Český Šternberk, scéna s tržištěm ze začátku filmu a noční útěk z vězení zase vznikaly na Křivoklátu.

Nutno podotknout, že správa Kašperku se natáčením veleúspěšné pohádky dodnes ráda chlubí a areál nabízí k pronájmu domácím i zahraničním štábům s tím, že právě díky Andělu Páně mají s filmaři dobré zkušenosti.

Druhou dominantní stavbou z Klatovska, která se ve Strachově pohádce objevila, byl původně románský a později nejprve goticky a pak i barokně obnovený kostelík svatého Mořice v Mouřenci u Annína. V Andělu Páně se v něm pochopitelně konala závěrečná svatba a tady si filmaři žádnými doplňky a kulisami vypomáhat nemuseli.

V kostele, který původně obklopovala i osada, jež prakticky zanikla s vyhnáním jejích německých obyvatel, se dnes konají koncerty i přednášky a během léta je možné si ho prohlédnout i s průvodcem.

17. Kdyby tisíc klarinetů: Kynžvart

Kde byla v Československu roku 1963 největší koncentrace hvězd filmu a populární hudby? Jednoznačně v západních Čechách! Ve Františkových Lázních a zejména v areálu a blízkém okolí zámku Kynžvart totiž vznikal dnes už legendární filmový muzikál Kdyby tisíc klarinetů.

Příběh o přeměně zbraní v hudební nástroje a o vojsku, které uspořádá velkolepou estrádu, je svým protiválečným vyzněním typický nejen pro Divadlo Semafor, jehož lidé a hity tvoří nedílnou součást Klarinetů, ale vlastně i pro kulturní československou tvorbu těch let.

Podívejme se tedy na místa natáčení.

Františkových Lázní si užijeme hlavně v úvodu filmu. Jana Brejchová coby hlavní hrdinka Tereza pospíchá za reportáží tamní Národní třídou, odhalení sochy, o němž reportáž natáčí, se pak odehrává na náměstí Míru.

Zámek Kynžvart má ve filmu mnohem větší roli. Ztvárňuje kasárna, v nichž se odehrává většina děje. „Jak mohl tak krásný zámek, jakým je Kynžvart, vůbec hrát kasárna?" může se dnes někdo ptát. Poněkud překvapivým faktem ale je, že ačkoliv to ve filmu vůbec tak nevypadá, bývalé letní sídlo kancléře Metternicha na tom v době natáčení nebylo vůbec dobře. Zámek byl roku 1945 zkonfiskován, po konci druhé světové války v něm sídlilo velitelství 3. divize US Army, roku 1947 byl zpřístupněn veřejnosti… A o 30 let později musel být kvůli napadení dřevomorkou a kvůli dezolátnímu stavu zcela uzavřen a navíc vystěhován. Na generální opravy pak památka čekala až do roku 1994.

Ve filmu si Kynžvart prohlédnete opravdu dobře. Budovu, nádvoří, alej, kterou do kasáren v doprovodu dětí přicházejí paragáni Jiří Suchý a Jiří Šlitr, park, v němž baletní soubor Hudebního divadla v Karlíně piloval choreografii. Pokud se na film podíváte a na Kynžvart vyrazíte den nato, většinu těchto míst spolehlivě poznáte ještě dnes.

Závěrem si dovolíme jednu lehounce bulvární perličku. Okolí zámku vypadalo už tehdy velmi romanticky a stále takové je. Snad také to přispělo k tomu, že se Waldemar Matuška při natáčení seznámil se začínající Jitkou Zelenohorskou, s níž pak žil pět let.

18. Plzeň ve filmu

Seriál Západočeské filmování je u konce a o jeho závěr se postará sama západočeská metropole. Ano, s Plzní jsme se už setkali v části věnované Discopříběhu, nicméně natáčelo se zde více snímků, ačkoliv v nich město ne vždy hrálo tak podstatnou roli.

V oblibě mají filmaři například hlavní vlakové nádraží. K vidění bylo například už v roce 1953 ve špionážní agitce Expres z Norimberka, rok později se pak vyskytlo v jen o něco lepším thrilleru Severní přístav.

V roce 1968 se na plzeňském nádraží odehrávala část epizody Malý a velký vrah Hříšných lidí města pražského, v pozdějších letech si kromě zmíněného Discopříběhu zahrálo i ve Větru v kapse a v dalších snímcích.

Když je řeč o Plzni, nelze nezmínit pivovar. Ve snímku Tři chlapi na cestách jej navštívil legendární děda Potůček, jeho bránu však můžete vidět i v sedm let starém koprodukčním dramatu Muž z Londýna.

Opět v Hříšných lidech města pražského byla k nepřehlédnutí typicky hvězdovitá borská věznice (trest si v ní odpykával Jiří Sovák) a toto zařízení nemohlo ze známých důvodů chybět ani ve filmu Kajínek. Jedním z nejnovějších filmů, v nichž najdete plzeňskou stopu, je Hřebejkův Nestyda. Divadla J. K. Tyla si nelze nevšimnout.

Možná ale nevíte, že Plzeň se mihla také v dramatu Želary Ondřeje Trojana. Bývalá železniční zastávka na Bílé Hoře se pro potřeby filmového štábu stala stanicí Šadova Huť. Dnes už ji ale nehledejte, po demolici z ní zbylo jen zábradlí.

Vážení čtenáři, seriál je u konce a my děkujeme za zájem o něj. Západočeské filmování Deník připravil se serverem www.filmovamista.cz