„Ahoj, tak co chceš dělat?“ vítá mě v psím útulku v Horní Hraničné vedoucí Marie Lokingová. „Všechno, k čemu mě pustíš,“ odpovídám a převlékám se do pracovního oděvu. „Dneska budeme jako čuňata,“ směje se Maruška, když mě pozoruje.

V kanceláři už stojí připravený kbelík s krmením. Po ranní kávě, o kterou jsem si řekla, vyrážíme do kotců.

Bereme s sebou ještě další kyblík na exkrementy. „Musíme to lopatkou vybrat, ale jak je to zamrzlé, jde to ztěžka,“ vysvětluje Maruška.

Beru si od ní náčiní a čistím. I když jsou v prvním kotci pouze dvě štěňata, naděláno tu mají dost. To je něco jiného, než když uklízím na vycházkách po svých dvou psech.

Pak fasuji kbelík s krmením. „Nemáš další lopatky, že bych ti pomohla?“ ptám se. „Lopatky jsou nedostatkové zboží,“ směje se Maruška.

Obcházím tedy kotce ve spodní části útulku, abych nedočkavě štěkající psy nakrmila. „Tam nechoď,“ varuje mě Maruška u vrátek s křížencem rotvajlera. „Ten naproti je zákeřnej, tam taky půjdu sama. Ale k ostatním můžeš.“

Hafani nedočkavě žerou přímo z kýble. „Vydrž, už ti sypu,“ říkám německému ovčákovi, ale je to marné. „A nehltej, vždyť se udusíš.“

„Když sem přišel, byl hodně vyhladovělý a tohle dělá pořád,“ vysvětluje Maruška. „Ale už od nás bude odcházet. Jde do rodiny s dětmi, nechají si ho na zahradě.“
Těsně před posledním kotcem nám dochází připravené krmení, tak musíme jít přidělat další. Do kýble padne víc než půl desetikilového pytle granulí a čtyři konzervy. „To už je druhý pytel,“ upřesňuje Maruška.

Spodní kotce jsou po více než hodině práce čisté a psi nakrmení, nahoru mě ale vedoucí útulku nepustí. „Tam jsou agresivní psi, kteří mě berou, protože jsem jim vůdcem a starám se o ně. Ale i tak mám někdy pochyby. Stačí jedno zaváhání…“

Využívám tedy volný čas a mazlím se se štěňaty v prvním kotci. Cpou hlavy skrz pletivo, až mám strach, aby jim tam nezůstaly a my je nemusely vyprošťovat.
„Tak a jdeme pro vodu,“ říká Maruška, když uklidila u velkých nezvladatelných psů.

Vyklepáváme led z misek a lijeme psům čistou vodu. Už aby bylo jaro.

Než jsem se stihla rozkoukat, bylo poledne. „No, a můžu začít znova,“ poznamenává Maruška. Ke psům chodí sama, málokterý ze zaměstnanců se do kotců odváží, i když dole jsou ti, kteří už se povahově srovnali.

„Potřebuji tady člověka, který je spolehlivý a samostatný,“ posteskne si Maruška. „Moje práce není jen v krmení a péči o čistotu. Začínám vlastně před osmou. Musím dát dohromady papíry, zajet pro léky na veterinu, podívat se, který pes se musí očipovat, který je nemocný. Když pak přijde skupina dětí, věnuji se jim. Papíruji, když sem přivezou nalezené psy, jezdím na odchyty s policií a strážníky, píšu popisky na webové stránky, vkládám fotky psů a mnoho dalších věcí, které ale dělám po pracovní době v útulku,“ vyjmenovává Maruška. Nově k tomu všemu ještě přibyla páteční poradna v areálu Chetesu.

„Ta vznikla na můj popud. I kvůli tomu, že občas se lidé nemají jak dostat do Hraničné, a když se mnou potřebují něco vyřídit, mohou to udělat právě v pátek v poradně,“ dodává ještě Maruška.

Sedíme chvíli spolu v kanceláři a probíráme ještě další témata. Například, co by si zasloužili lidé, kteří si pořídí psa a pak ho odloží nebo vyhodí, nebo ti, kteří psy týrají. Co jsme vymyslely, ale není zveřejnitelé.

Když odjíždím, ještě není zdaleka hotovo. Maruška ještě nese vodu psům v horní části útulku.

„Potřebují vyvenčit, ale nestíhám. Když s nimi jdu ven, musím je brát po jednom.“

Nalezenci ve spodní části mají více štěstí, s nimi může jít na vycházku i návštěvník. Jen rodina jim chybí. Řada ze psů tu bohužel zůstává velmi dlouho. To proto, že nejsou přizpůsobiví, ovšem jen kvůli lidem. Ti je špatně vychovali a pak jako nezvladatelné odložili. Není výjimkou, když se takový pes najde uvázaný někde v lese. A to má ještě štěstí, když ho někdo najde.

Odjíždím s pocitem, že lidé zvířatům hodně dluží.