Minulý rok dostala začátkem října novou životní šanci, kterou pevně uchopila.

Renata Herbová je 44letá mentálně postižená žena, která získala 1. října loňského roku byt a jen o pár dní později nastoupila do zaměstnání. Pracuje jako uklizečka v luxusním hotelu Imperial ve Františkových Lázních.

Nová šance na normální život

„Nastoupila jsem 6. října a práci mi našel Rytmus (občanské sdružení, o kterém Deník nedávno informoval),“ začala vyprávění Renata Herbová.

„Byla jsem v ústavu, kde jsem pomáhala sestrám, starším lidem a dělala jsem v prádelně. Sbírala jsem prádlo a dávala do košíku, pak jsem ho nosila holkám do pokoje,“ vypočetla, jak už v ústavu chtěla vždy pracovat a pomáhat.

„Teď už nebydlím v ústavu, ale dostaly jsme s kamarádkou byt. Té bude za chvilku šedesát a do práce nechodí, takže pomáhá v domácnosti. Mám i asistentku, jmenuje se Evička a pomáhá nám doma. Na byt jsem se moc těšila. Od malinka mě totiž vychovala babička, protože maminka mě nechtěla a odešla. Už jí nemám, zemřela, když mi bylo dvacet let.“

Rozhodla se proto vrátit k matce, která ale na ni byla podle vlastních slov moc zlá. Renata začala utíkat z domova. Po pobytu v Dobřanech se vrátila domů, ovšem vše se opakovalo. Po absolvování několika dalších pobytů v léčebnách se v roce 2000 dostala do Lubů. Konečně jí nastalo šťastnější období. A co teprve, když byla vybrána jako jeden z klientů, kteří mohou bydlet sami s pomocí asistenta, a navíc pracovat.

„Tady jsem spokojená a mají mě tu rádi,“ řekla s tím, že ona sama nikomu neodmítne pomoc.

„Do konce roku jsem chodila do práce třikrát týdně, úterky a čtvrtky jsem měla volné, ale od začátku roku za mnou přišla paní, jestli bych nedělala celý týden. Vzala jsem to. Pracuji celý týden a mám volné víkendy a svátky.“ Do zaměstnání dojíždí Renata sama bez pomoci autobusem.

„Jsou tu na mě hodní, máme tady báječného ředitele a všichni jsou se mnou spokojení. Jsem ráda, že jsem tu práci dostala a že jsem mezi lidmi, je to něco jiného.“

O domácnost se stará jako každý

Po návratu domů se Renata zabývá domácností, stejně jako každá jiná hospodyňka. „Trochu uklidím, abych měla pořádek,“ řekla. Má i své koníčky. „Sbírám módu. Vystřihuji si obrázky a lepím je do sešitu a dělám si album. To mě baví už od malička. A přiznám se, že mám plný pokoj plyšáků. To je moje. Přijďte mě někdy navštívit,“ uzavřela své povídání.

Nový ředitel zaměstnal další postiženou ženu

Ředitel hotelu Imperial Václav Podhrázský si nechce přisvojovat zásluhy svého předchůdce. „Když jsem od 1. ledna nastoupil tady v hotelu, paní Renata už tu pracovala,“ uvedl. „Už jsem ale byl seznámen s tím, že od října tady existuje spolupráce s občanským sdružením Rytmus. Přivítal jsem ji a musím říct, že mi přišlo hodně sympatické, že budu součástí tohoto projektu, že budu moci pozorovat Renatino začlenění a podílet se na něm. Také jsem řekl sdružení, že pokud mají někoho, kdo by sem ještě mohl přijít, místo pro něj najdu. Tak se tady objevila ještě paní Radka, a to na pozici umývačky v kuchyni hotelu.

Je hrdý na to, že může pomoci

„Po pravdě řečeno, vůbec jsem nevěděl, že zdravotně postižení mohou být takto zaměstnaní a přivítal jsem to, že v České republice něco takového funguje. Čekal jsem něco podobného spíš v Praze a velkých městech, že se v regionech o tyto naše spoluobčany někdo stará podobným způsobem, jsem netušil.“

Vlastně se ani nebál, ač nevěděl, do čeho jde. Přiznal ale jistou hrdost na to, že právě hotel Imperial je první vlaštovkou v integraci zdravotně postižených občanů a děkoval za šanci zapojit se do pomoci.

„Nevím, jestli to sem patří, ale nám se narodila dcera a občas za mnou přijde manželka i s malou. Je až neuvěřitelné, jak na ni Renata reaguje. Vyjde i ven, aby se na ni mohla podívat, denně ji nechává pozdravovat. Někteří lidé se na ni mohou dívat trochu skrz prsty, můžou říct – nechoďte mi k dítěti, ale tady je vidět, že kontakt s dítětem na ni neskutečně působí. Pro mě je to příjemné a hrozně rád vidím, že to funguje.“

Negativní reakce? Nejsou

Ostatní zaměstnanci mezi sebou Renatku vidí rádi. „Neslyšeli jsme ani slovo negativní reakce, a to vůbec od nikoho,“ podotkla pracovnice v recepci Naďa Špendlíčková. „Dokonce ani od hostů. Máme většinou zahraniční klienty a ti to berou naprosto v klidu. Asi jsou na něco podobného zvyklí, pravděpodobně to v cizině funguje naprosto samozřejmě.“

Integrace zdravotně postižených občanů jim dává šanci zapojit se do běžného života, pokud je to v jejich silách. Renata Herbová to štěstí měla a čeká i na další vybrané klienty ústavů. Jak před časem zmínil starosta Skalné Radomil Gold, tady se ukáže, zda jsme vyspělá společnost.