Básnická sbírka Tři čtvrtě na smrt od františkolázeňské básnířky Aleny Vávrové se dostala v těchto dnech na pulty knihkupectví. Slavnostní křest knihy se uskutečnil v chebské knihovně v rámci každoroční akce Literární Františkovy Lázně. Nejen na to, kde autorka čerpá inspiraci, odpověděla v následujícím rozhovoru.

V těchto dnech vám vychází nová básnická sbírka se zvláštním názvem, představila byste nám ji?

 Ačkoliv v titulu sbírky je smrt, je tato sbírka „na plné pecky“  o životě, nejen reminiscence a ohlédnutí do krajin mládí, ale i ponor do žhavé současnosti u vědomí toho, že čas  nejsou „vratné lahve“ a je čím dál vzácnější.

Humor tu střídá filozofický náboj, prolínají se. Básně souznějí s vícevrstevnatými ilustracemi našeho předního malíře a kreslíře humoru Jiřího Slívy. Knihu jsem věnovala městu Františkovy Lázně, J.W.Goethovi, Komorní hůrce a věčné touze. Vydal ji Milan Hodek z Paper Jamu v Praze. Uvnitř knihy najdou mí zvídaví čtenáři mnohá překvapení, která vám ale neprozradím.

Kde se uskutečnil křest? 

S knihou podniknu menší turné Českou republikou, takže bude například i ve Werichově vile v Praze, ale prvenství jsem nemohla zorganizovat nikde jinde než u nás, na 22. ročníku festivalu Literární Františkovy Lázně. Protože jsem mnoho let také žila a působila v Chebu a mám vynikající 30letou spolupráci s tamní knihovnou, křest  se uskutečnil přímo tam. Zájemci si tam mohli knížku zakoupit a ráda jsem se všem do sbírky i podepsala.

Pokud vás v knihovně čtenáři nezastihli, kde si vaši sbírku mohou zakoupit?

Žádat ji mohou ve všech knihkupectvích nebo v internetovém knihkupectví Kosmas. Nebo mohou přijet za mnou do Františkových Lázní. Můžeme se setkat v kavárně, kam neprší ani nesněží. Takže se tam můžeme setkat na podzim i v zimě.

Jak jste se dostala k psaní básní? 

Měla jsem to štěstí, že jsem zdědila nějaké geny po rodičích a k poezii mě vedla moje starší sestra s krásnou duší i jménem, Anežka. Vyšla jsem vlastně z písní, hry na kytaru a z recitace. Ještě jsem neuměla psát všechna písmena a už jsem stvořila báseň s prvním vlastním neologismem.

Co vás k psaní motivuje a kde čerpáte inspiraci?  

Inspirace je všude kolem, tedy stručně řečeno. Čerpám ze života a smrti, která je života nedílnou součástí.

Jedna kniha je napsaná, plánujete vydat další?

Ano. Podařilo se mi dokončit další básnickou sbírku, která se jmenuje Vnitřní úsměv. Je velmi pokorná. Tato básnická sbírka je vlastně novodobým samizdatem. Mimo to jsem už začala pracovat na další sbírce, název zatím nevím, ale mohla by se jmenovat Zadarmo.

Zmínila jste i druhou básnickou sbírku, Vnitřní úsměv. Jak se liší od Tři čtvrtě na smrt?

To nechám na jiných, protože já vím, že to jsem všechno já. Člověk, každý, nejen básník, má mnoho podob, je vícevrstevnatý. Možná je uvnitř této sbírky navíc pár hutných marginálek. To znamená, že to, co se někdy jeví okrajové, může být zásadní a naopak.

Máte nějaký vzor, na který jste během života hleděla?

Mnoho světových i českých a slovenských básníků mám ráda, nelze vyjmenovat jediného. Ale klaním se jim v mnoha mých básních a různými způsoby. Není pravda, že člověk může psát skutečnou poezii, aniž by znal všechny ty významné spisovatele - bardy celého světa. Musí také znát i ty současné. To je při dnešní obrovské nadprodukci básníků a básnických knih téměř nemožné. „Co Čech, to básník,“ píši v jedné své básni. Je mnoho povolaných, avšak málo vyvolených. To neříkám s lítostí, naopak, s pokorným vědomím toho, že vděčím všem, kteří obrušují básnické geny, aby se svět jednou netočil jen kolem výkonů a prachů, aby poezie žila, ač její páchání není vůbec věc lukrativní.

Nedávno jste ukončila další ročník festivalu Literární Lázně. Je jeho organizace složitá?  

Je to velmi těžké. Ale myslím, že je  důležité, aby se na festivalu  účastníci, spisovatelé, muzikanti  i diváci cítili dobře, netřeba rozplétat všechny organizační potíže a trápit se tím. Čemu by to posloužilo? Kdo si zkusí jednou něco podobného zorganizovat, pak teprve na vlastní kůži pocítí onu nejednoduchost, ba až někdy příliš velkou složitost.