Kdy jste se začal zabývat otázkou zapsání našeho lázeňského trojúhelníku na seznam UNESCO?
Nastoupil jsem na ministerstvo kultury v roce 2015 a setkal jsem se tam s úžasnou profesionalitou právě v oddělení UNESCO. Dodnes čerpám ze zkušeností, které mi kolegyně předávají. Nastoupil jsem také do maličko rozjetého vlaku. Z památkářského zákulisí, se jevilo, že ta nominace sama o sobě šanci nemá. Najednou se objevila myšlenka kolegy Lubomíra Zemana o západočeském trojúhelníku, která už byla daleko nosnější. Poté už začala mít zájem i další lázeňská města o přistoupení k nominaci. Má role se koncentrovala na vedení delegací až v tom pokročilejším stádiu.

Jak vnímáte samotný několikaroční průběh příprav?
Jsem nesmírně rád za to, že jsem byl například přítomen ve Františkových Lázních na technické misi, kdy přijel jeden ze členů ICOMOS, který je součástí posuzovacího procesu v rámci UNESCO. Na místě se tak ověřovalo, že veškerá podaná dokumentace je zpracována objektivně. Byl to určitý monitoring potencionálních problémů do budoucna. Posléze tento proces pokračoval posuzováním v rámci čtyřicetičlenného panelu odborníků. Konečný výsledek po řadě konzultací byla nominace, která prošla skvěle, a to do deseti minut.

Jak hodnotíte výjimečnost lázeňských míst, která jsou od sebe, co by kamenem dohodil?Nejsem odborníkem na lázeňství, ale je zjevné, že tady vznikly specifické podmínky na hranici kultur, dalo by se říct. Ta multijazyčnost a prostředí, které konvenovalo velmi významným návštěvníkům lázní je něčím zcela výjimečné. Nedovedu to úplně popsat, ale vždy mě tento fenomén zajímal, že na tak malé ploše je možné dát tak širokou a různorodou nabídku.

Jaké pocity ve vás vyvolává úspěšná nominace?
Nevím, jestli mám říct bohužel, ale jsem v roli člověka, na jehož stůl doléhají všechny problémy v památkové péči, a to i na té mezinárodní úrovni. Proto je můj pohled trochu determinován, ale to, co tady velmi oceňuji v současné době je povědomí všech samospráv, které jsou do tohoto projektu zapojeny, a to včetně krajské. Zkrátka všichni zúčastnění jsou si vědomi, že práce nominací nekončí. Díky tomu máme šanci nastavit dobrý systém, který umožní pravidelnou komunikaci a tím zabrání nějakým potencionálním problémům. Nijak to ale nesnižuje radost, že další takto významná záležitost je dotažena do konce. Navíc je to věc tak široká a nutno říct, že Česká republika byla lídrem a dokázali jsme, že neselžeme, jako v některých jiných situacích, kdy máme něco vést, ale že jsme odvedli profesionální práci a všichni ostatní z dalších států tu práci vidí a oceňují.

Česká republika je závislá na počínání všech měst v Great spas of Europe. Jaká jsou rizika? Hrozí nám, že o tento titul přijdeme, jako se to stalo v Liverpoolu nebo v Drážďanech?
Řada památek byla s nejlepšími úmysly zapsána, a potom se dostala do problémů právě z důvodu neregulovaného turistického ruchu nebo i z jiných důvodů, jako je nedostatek peněz v některých zemích. Proto si postupně vytvořilo UNESCO velice sofistikovaný systém, jak problémům předcházet nebo alespoň snižovat pravděpodobnost, že něco takového nastane. Když to popíšu formou nominační dokumentace, tak v roce 1992, kdy se na seznam dostal Český Krumlov, tak to bylo popsáno v šestnácti stranách ve formátu A3, snadno jste to odnesli v sebemenších deskách. V roce 1998, kdy byly zapsány Holašovice a Kroměříž, tak Holašovice byla taková menší knížka formátu A3. Když jsme odevzdávali Žatec, tak to byly dvě krabice. Není to jen o nějaké nesmyslné administrativě, protože součástí těch nominačních dokumentací je teď například i management plán, který má právě zaručit trvalou udržitelnost hodnot, které se zapisují. To znamená, že i když přijede zahraniční expert na technickou misi, tak se ptá například, jestli daný záměr má podporu ve společnosti, jak se budou řešit problémy se zemědělstvím, se životním prostředím s turistickým ruchem, atd. Spoustě problémů se předchází díky komunikaci s centrem světového dědictví. Jde o to, aby byl zvládnutý jak lokální management, tak, aby těch jedenáct měst mezi sebou dokázalo komunikovat, protože když jediné z nich udělá vážný problém, tak ho udělá všem ostatním.

Proč u nás někteří politici ukazují UNESCO jako takového strašáka?Je nesmírně důležité, aby stejná pravidla platila pro všechny. UNESCO musí trvat na tom, aby byla zajištěna péče o hodnoty, které deklaruje. U nás bylo některými politiky UNESCO vykreslováno jako určitý obraz vnějšího nepřítele, jako někdo, kdo nám vyhrožuje, že nás například vyškrtne, ale tak to přece vůbec není. Pokud jsou ale některé hodnoty poškozené a ten daný stát se o své dědictví nestará, tak musejí reagovat, jinak by nebyli důvěryhodní. Proto posílají velmi zdvořilá upozornění členskému státu, než by mohlo dojít k jakémukoliv škrtnutí. K tomu bohužel došlo jak v Liverpoolu, tak i Drážďanech. Upřímně si ale nemyslím, že by tady taková situace mohla nastat.

Co vás na vaši práci baví?
Moc rád využívám jakoukoli příležitost, abych připomněl, co je UNESCO, jak systém světového dědictví funguje a proč vznikl. Je pochopitelné, že lidé, kteří se živí v oblasti cestovního ruchu, tak v tom vidí především ekonomické příležitosti a ony přicházejí a tady zrovna budou poměrně významné. Na mně ale je, abych především připomínal takový ten étos, který je s tím spojený, to znamená vzájemné sdílení mezi národy. Za to jsem moc vděčný a myslím, že je to jedna z největších věcí, které mě v životě potkaly, že jsem se mohl zúčastnit mnoha jednání UNESCO. Lidé jsou tu opravdu nejrůznější, různých barev  pleti, jaké byste si mohli představit. Je krásné to vše sdílet. Je také hezké, že rozdílné kultury dokáží nacházet společnou řeč a dovedou se navzájem obohacovat. To je jedna z věcí, která mě při té práci drží.