Tužka, pastelky, papír – odjakživa můj velký nepřítel. „Maminko, namaluj mi traktor,“ žadoní mí synové už od malička. „Já chci nakreslit auto,“ slýchávám donekonečna. Při těchto větách je s výmluvným úsměvem odkazuji na jejich tatínka, který trpělivě kreslí a kreslí. „Mami, vždyť malovat umí každé malé dítě,“ říká mi můj syn. Každé malé dítě ano, já prostě ne. Mně se už od dětství z kolečka stane ovál, srdíčko se změní v šišaté cosi a auto vypadá jako krabice s kostrbatými koly.

Když jsem si měla vybrat, do jakého povolání se tentokrát převtělím, napadlo mě, že bych mohla svým dětem vytřít zrak a namalovat něco víc než kostrbaté sluníčko. Svěřila jsem se tedy do povolaných rukou kreslíře a ilustrátora Mirka Vostrého a pod jeho dozorem jsem se dala do kreslení. Jeho kresby se dětem líbí, a když mě naučí namalovat něco, co si bude podobné, budu mít doma jistě úspěch. „Není to nic těžkého,“ uklidnil mě hned ve dveřích. „Co budeme kreslit?“ zeptal se s úsměvem. Musela jsem ho nejdřív upozornit na to, že pomalu neumím ani držet tužku, natož s ní něco nakreslit.

Nakonec jsem se rozhodla, že bych se mohla naučit namalovat nějaké zvířátko. Pejsek! To je přesně to pravé, napadlo mě hned. Že je to špatný nápad, mi došlo hned, jak jsem viděla kreslířovu ruku, jak kmitá po papíru. Ve chvíli, kdy se začala ruka Mirka Vostrého s tužkou míhat po papíře, jsem začala panikařit. „Kudrlinky…, dělat jenom kudrlinky,“ vysvětloval mi. Ono se to řekne jen kudrlinky. Jenže zatímco jeho byly jedna jako druhá, ty moje přecházely z hor v rovnou čáru. Po několikátém pokusu jsem odhodila tužku.

„Na tohle nemám,“ vzdychla jsem. „Tak zkusíme něco jednoduššího,“ neztrácel trpělivost můj učitel. „Tohoto psa mají děti nejraději. Nejdřív uděláme oči.“ Vzala jsem znovu ten nemilovaný nástroj, kterým se tužka během chvíle stala, a začala kreslit dvě oči. Kukadla mého pejska byla několikanásobně větší než ta, které nakreslil pravý ilustrátor. „To nevadí, čím větší, tím větší mají děti radost,“ uklidňoval mě.

Oči bychom měli, oddychla jsem si.

„Tak a teď uděláme hlavičku. Prostě takovou malou hruštičku,“ navigoval mě a ukazoval, jaký tvar má mít pejskova hlava. Pro malířského analfabeta, jako jsem já, bylo malování hrušky tvrdým oříškem. Přece to nevzdám! Nevzdala jsem to, ale moje cosi mělo do hrušky opravdu daleko. No co, jako hlava by to při troše dobré vůle vypadat mohlo, pomyslela jsem si. „Z hlavy uděláme dvě malá ouška,“ nenechal mě odpočinout Mirek Vostrý. Uši zvládnu, to zase není takový problém. Byl. Pejskovi s velikánskýma očima a šišatou hlavou přibyly ještě plachty, že by mu je mohl závidět i slon. Mám to za sebou, oddychla jsem si. Předčasně.

„Tak a teď tělíčko,“ začal znovu kreslit. Nevypadalo to vůbec složitě, pár čárek od hlavičky se mi podařilo udělat. Bohužel jedna byla rovná a druhá zase moc šikmá. Také žádná sláva. Udělat z tělíčka ručičky jsem zvládla. Až na to, že jedna jako by vypadla z oka ruce Saxany a druhou někdo usekl. Tlapičky už vůbec nemá cenu komentovat.

„Už jen nohy a je to,“ uklidňoval mě stále trpělivý učitel. Pozorný čtenář určitě pochopí, jak moje nohy dopadly – jedna dlouhá, druhá tenká. Žádné překvapení a zdokonalení mého kreslířského ne〜umění se nekonalo. „Nakonec doděláme čumák a pusu,“ názorně předvedl Mirek Vostrý. Úsměv na tváři mého pejska se mi ale opravdu povedl. Kdyby se ale viděl v zrcadle, asi by se nesmál. Kdo se usmíval, byl Mirek Vostrý. Byl to takový ten shovívavý úsměv, který mě utvrdil v tom, že ze mě kreslíř nikdy nebude.

Na druhého psa s vyplazeným jazykem, obojkem a ocasem jsem už sílu neměla. Stačilo mi se na něj podívat. Jen jsem si neuměla představit, co by z něho pod mým vedením vzniklo. Odložila jsem tužku a podívala jsem se kriticky na své zvířátko, které mi dalo opravdu zabrat. „Vidíte, ani to moc nebolelo,“ řekl Mirek Vostrý. „Není to nejhorší.“

S nadějí, že jsem se alespoň trochu přiblížila kresbě ilustrátora, jsem přiložila naše obrázky k sobě. To jsem ale neměla dělat, moje sebevědomí se v tu chvíli ocitlo na bodu mrazu. „No co ,“ pomyslela jsem si. „Dětem se to určitě bude líbit.“ Je to dosud moje nejlepší dílo, určitě to ocení.

Rozhodla jsem se, že než předstoupím před své kritické syny, ukážu obrázek kolegyni. Podívala se na pejska, pak na mě, usmála se a pronesla: „Myslím, že umíš lépe zpívat.“ Jedna jediná věta mi stačila, abych věděla, že se u nás doma nic nezmění a kreslení nechám raději na tatínkovi.