Personál nemocnice na začátku června 1944 připlul do Velké Británie a na konci července se vylodil v Normandii na pláži Utah, aby zde zahájil svoji pouť evropským bojištěm. Polní nemocnice podporovala jednotlivá armádní uskupení a postupovala tak, jak se pohybovala válečná fronta. Byla tak prvním zařízením, kde se zraněným vojákům dostalo potřebných chirurgických zákroků či nutných operací. Ti se odtud vraceli zpět do služby nebo byli přepraveni do dalších typů nemocnic, které byly více vzdálené od fronty.

Přestože se jednalo o polní nemocnici, disponovala rentgenem, operačním sálem, lékárnou, laboratoří a zubařem. Laboratoř dělala vyšetření z moči, krevní obraz, měření hemoglobinu, stěry, či punkce. Používání krevní transfuze, plazmy, sulfonamidového antibakteriálního léčiva a penicilinu dokázalo dělat zázraky přímo na frontě. Fungování nemocnice bylo postaveno na přesně rozdělených pracovních pozicích, kdy každý znal svůj úkol. Například rentgen při přesunu nemocnice stavěli čtyři muži, bylo jasně popsané, který z nich míchá roztoky, kdo dělá temnou komoru atd. Důraz byl kladen i na pečlivou administrativu, kdy každý voják ve službě věděl, jaké má vyplňovat formuláře a jaké dělat záznamy. Na pooperační oddělení chodil po snídani holič a holil vojáky, na vojáky to mělo jako pozitivní morální faktor dobrý vliv.

Stotisící návštěvník hradu Lokte přijel se synem až z Londýna
Stotisící návštěvník hradu Lokte přijel se synem až z Londýna

Za necelé tři měsíce po vylodění v Normandii byli spojenci v Paříži. Její osvobození zažilo i osazenstvo 59. polní nemocnice. Zdravotní sestra nadporučice Elizabeth K. O'Hara (1915 – 2014) vzpomínala, jak jim jejich doktoři z Paříže dovezli parfém Chanel No. 5, což pro ně byla velká věc a velmi si to užily. Přestože byly sestry oblečeny v polních uniformách, krásně voněly.

Polní nemocnice se skládala z velitelství a dále ze tří čet. V případě potřeby se jednotlivé čety mohly rozdělit a fungovat jako malé samostatné nemocnice se 100 lůžky. Četa se skládala ze šesti důstojníků, šesti zdravotních sester a zhruba padesáti vojáků v roli pomocného personálu. Jim pak ještě vypomáhaly tzv. pomocné chirurgické týmy, v případě této nemocnice se jednalo o týmy z 4th Auxiliary Surgical Group. Jednotlivé čety se pak pohybovaly třeba i desítky kilometrů od sebe a to byl právě i případ 59. polní nemocnice (59th Field Hospital). Jednotlivé čety se rozdělily ve Francii na konci srpna 1944, v průběhu bojů podporovaly různé jednotky a celá nemocnice se dala dohromady zase až v rakouském Linci o jedenáct měsíců později.

Zimní měsíce na počátku roku 1945 strávily jednotlivé nemocniční čety v Belgii a Lucembursku, kdy je sužovala velká zima během podpory jednotek, jež se podílely na bitvě v Ardenách. Zdravotní sestra poručice Evangeline R. Schuler (1921 – 2016) vzpomínala, jak kromě záchrany života a péče o fyzické zdraví byla pro vojáky důležitá psychická podpora ze strany sester: „Byli zranění a měli strach, bylo potřeba je uklidnit, sdělit jim, co teď bude…bylo důležité projevit o ně zájem, prohodit pár slov odkud jsou a zeptat se na jejich rodinu…vojáci byli za takové zacházení velmi vděční.“

Nad ránem ve středu 21. srpna roku 1968 probudil Karlovy Vary rachot a dunění.
Srpen 1968: Ráno probudil Karlovy Vary rachot a dunění vojenských vozů

Od března 1945 už nemocnice putovala Německem a konec války v Evropě oslavil její personál v Bavorsku. První četa zavítala do Československa již v těchto dnech, když se dostala do Sušice těsně před půlnocí 8. května jako podpora 90. pěší divize. Nemocnice byla zřízena v dnešní základní škole T. G. Masaryka. Jejich pobyt nebyl dlouhý, po devíti dnech byli převeleni do Weidenu a v Sušici byli vystřídáni 3. četou 45. polní nemocnice.

Po ukončení války v Evropě se náplň práce nemocnice změnila, z polní nemocnice se stala staniční nemocnice, jedna z čet se například v zajateckém táboře věnovala válečným zajatcům ze Sovětského svazu. Vznikl také větší prostor na zábavu a odpočinek v podobě promítání filmů či návštěvy zábavných show, oblíbené byly několikadenní opušťáky do Paříže.

13. 6. 1945 byly jednotlivé čety nemocnice převeleny do koncentračních táborů, které byly zbudované v okolí rakouských obcí Mauthausen a Gusen. Přestože byly tábory osvobozeny americkými jednotkami už pět týdnů před tím, stále zde umíralo několik desítek lidí denně z důvodu podvýživy, tyfu nebo tuberkulózy. Pro všechny bylo velmi depresivní, když viděli, jak může být zacházeno s lidskými bytostmi. Setra Evangeline R. Schuler k tomu ve svých vzpomínkách dodává: „Když jsem viděla lampičky, kdy stínítka byla vyrobena z lidské kůže, oněměla jsem nad tou nepředstavitelnou krutostí.“

Na konci července se sešly všechny čety nemocnice v Linci a od 10. srpna začaly postupně přijíždět do Mariánských Lázní, aby zde započaly od 14. 8. operovat jako jedna nemocnice v rámci XXII. sboru. Vystřídaly zde 67. evakuační nemocnici a převzaly po nich i 53 hospitalizovaných pacientů.

Takto vypadal Cheb v srpnu 1968 po vpádu vojsk Varšavské smlouvy.
Srpen 1968: Tanky, lidé v ulicích a nápisy na protest. Tak vypadal Cheb

Setra Elizabeth K. O'Hara na zdejší pobyt vzpomínala velmi ráda: „Stále jsme prováděli operace, ale už bylo po válce, měli jsme se nádherně v tomhle krásném městě, bylo s námi zacházeno královsky, měli jsme dobré jídlo, mohli jsme stolovat na balkóně, chodili jsme tančit do hotelu Panorama, kde hrál orchestr, mohli jsme hrát golf a tenis, jít na operu… Ale stejně jsme už všichni čekali, kdy pojedeme domů.“

V druhé půlce října se první četa oddělila od zbytku nemocnice a přesunula se do Plzně. Zde se jejich pacienti rekrutovali především z řad vojáků 80. a 94. pěší divize. Důvody hospitalizace se značně proměnily. Zatímco během války se jednalo především o poranění hrudníku a břicha, nyní převažovaly nemoci z jiných okruhů. Například z patnácti pacientů přijatých do nemocnice 15. listopadu, bylo šest vojáků s pohlavně přenosnými nemocemi a tři s angínou.

V druhé půlce listopadu opustila nemocnici také druhá četa, ta zamířila do německého Ambergu. Dopoledne 25. 11. 1945 opustilo Mariánské Lázně také velitelství nemocnice, které se přesunulo do Erlangenu. Vzhledem k dohodě o odchodu amerických a sovětských vojsk z naší republiky k poslednímu listopadu, opustila do konce měsíce Plzeň i první četa. Do Bavorska jim s přesunem pomáhal svými sanitkami 53. zdravotnický prapor, který se sám v té době připravoval na odchod z Plzně.