Je to poprvé za 29 let, co musela být tato soutěž kompletně přerušena. Přesto se pedagog naděje nevzdává a za pár měsíců má v plánu připravit krajské kolo a na podzim, pokud půjde všechno dobře, by se soutěž opět uskutečnila.

Jak to vlastně letos dopadlo s dějepisnou soutěží? A jaké mělo být letošní téma?

Přes veškerou snahu mou a celého organizačního studentského týmu jsem letošní ročník Dějepisné soutěže studentů gymnázií ČR a SR bohužel nemohl zrealizovat. V průběhu roku 2020 se střídaly pocity naděje s pocity zmaru, nakonec jsem se musel, po poradě s 22 krajskými koordinátory, v polovině září rozhodnout letošní ročník, včetně krajského kola, zrušit. Kdo soutěž zná, dobře ví, kolik úsilí musí být vynaloženo, aby setkání 300 účastníků chebského finále úspěšně proběhlo a mladí lidé si z Chebu domů mohli odvést, kromě darů, i příjemné zážitky. Covid-19 a jeho dopad byl však nad naše síly, nešlo to. Podobný pocit bezmoci jsem ještě nezažil. Nedalo se ale nic dělat, musím věřit, že za pár měsíců zvládneme zorganizovat krajské kolo a na podzim tradiční chebské finále. Moc bych si samozřejmě přál, aby více jak 250 přihlášených gymnázií z obou zemí opět potvrdilo účast, ale pochopím, když to někteří vzdají. Doba není jednoduchá a lidé, kteří něco organizují, se musí připravit na náročné období.

Letošní odložený ročník se měl nově věnovat evropským dějinám let 1900-1939 s důrazem na 1. světovou válku a meziválečné období až do uzavření paktu Ribbentrop-Molotov v srpnu 1939. Předchozích 28 ročníků bylo věnováno především českým a československým dějinám.

Dějepisná soutěž se připravuje vždy skoro rok dopředu. To znamená, že jste už vloni začali s přípravou letošního kola, je to tak?

Přesně tak, soutěž je organizačně opravdu náročná, oslovit více jak 500 gymnázií není jednoduché, mnozí kolegové mají „problémy“ s komunikací, ale tak to bohužel u nás chodí.

Vždy se prolínají přípravy na finále za účasti tříčlenných týmů z nejlepších 75 gymnázií a desítek hostů, které se po jarních krajských kolech koná vždy ve druhé polovině listopadu, s přípravou krajského kola pro další ročník. Naštěstí mám k ruce opravdu šikovné a ochotné studenty, kteří mi v mimoškolní době pravidelně upřesňují potřebné kontakty na školy i jednotlivé pedagogy a vkládají vše do počítače, což je při telefonní a e-mailové komunikaci velmi důležité. Rád bych jmenoval alespoň současné studenty maturitního ročníku Hoang Thach Thao, Annu Štréblovou, Vojtěcha Kantora a Jakuba Pouzara. Velmi mi ve složitém období letošního roku pomohli. Jsou to nejen výborní studenti, ale i skvělí mladí lidé, určitě se v životě neztratí a snad se při přípravách soutěže i něčemu přiučili.

Na kdy jste dějepisnou soutěž přesunuli?

Finále by se mělo uskutečnit v tradičním termínu druhé poloviny listopadu, termín krajského kola, které samozřejmě finále předchází, musím ještě dohodnout. Tradičním termínem bývá přelom března a dubna, ale trochu se bojím případné třetí vlny. Ve hře je ještě první polovina května. Uvidíme.

Je to zřejmě poprvé v historii, co jste museli konání přerušit, je to tak?

Tak to Vás musím opravit, na sklonku roku 1995 byly tehdy vyhlášeny chřipkové prázdniny a soutěž jsem musel posunout o pár týdnů. Tehdy byla ale soutěž v počátcích, krajské kolo nebylo vzhledem k menšímu počtu přihlášených nutné připravovat, organizačně nebyla ani zdaleka tak náročná, jak je tomu v posledních letech. Připravoval jsem jí pár dní, nyní je to opravdu celoroční práce.

Jak Vy sám pandemii vnímáte? Jak poznamenala Váš život.

Jako dítě jsem zažil studenou válku, pražské jaro, nástup normalizace, po studiích pak konec komunismu. Prožil jsem toho tedy celkem dost, ale s probíhající pandemií se vyrovnávám dost obtížně. Existují lidé, a je jich bohužel stále více, kteří jsou rádi sami a doba jim možná i vyhovuje. Já jsem od malička díky sportu týmový člověk, který je rád mezi lidmi, rád pro ně každý den něco organizuji. Zatímco o víkendu většina lidí pasivně či aktivně odpočívá, já jsem byl až do vypuknutí pandemie prakticky každý víkend v Praze, kam jsem dosud od roku 1992 odvezl přes 2000 autobusových zájezdů na divadelní představení. Pro studenty gymnázia a ostatních chebských škol jsem pravidelně připravoval zájezdy za osobnostmi českého společenského života. Z předchozího je patrné, že doba není pro mne jednoduchá, těším se, až se vše vrátí do normálu.

Hodně se nyní řeší on-line výuka žáků. Jak vy tento způsob výuky vnímáte? Myslíte, že mohou mít studenti a žáci nějaké mezery ve výuce?

Myslím si, že vládní nařízení mají většinou opodstatnění, vždyť zejména v posledních týdnech má stanovisko epidemiologů zřejmě rozhodující vliv. Chci věřit, že všichni rozhodující činitelé přistupují k situaci zodpovědně, především s ohledem na co nejrychlejší vítězství nad Covidem-19. Od některých studentů jsem slyšel, že jim on-line výuka vyhovuje, ale jsem přesvědčen, že naprostá většina studentů gymnázia se do školy těší, atmosféra ve třídě jim chybí. Co se týče znalostí, nedělám si iluze, budou podle mého názoru slabší, prezenční výuka je nenahraditelná, zvláště u některých předmětů, jako jsou např. cizí jazyky, matematika, chemie, fyzika, dějepis se zeměpisem atd.

Napadá Vás, jaké by bylo nejlepší řešení pro studenty a žáky, aby zameškali co nejméně učiva?

Osobně se domnívám, že při on-line výuce se toho zákonitě nemůže probrat tolik, jako když jsou studenti osobně přítomni ve škole. Vzhledem k tomu, že studenti by neměli být v domácím prostředí na monitoru pedagoga vidět a mají tedy kameru vypnutou, tak mnozí z nich výklad pedagoga sledují s „přestávkami“ a z vlastní zkušenosti vím, že se často při vyzvání k diskusi vymlouvají na špatné spojení. S tím těžko mohu něco dělat. Zároveň chápu, že sledovat monitor počítače několik hodin denně musí být velmi únavné a alespoň já vnímám, zvláště v posledních letech, že studenti mají problém se soustředit a často myslí úplně na něco jiného než mají. Říkám si, že pedagogické fakulty by měly budoucí učitele připravovat zcela jinak, než je tomu doposud. Žáci jsou jednoduše jiní.

Učil jste i Vy sám své studenty on-line? Jaký k tomu měli sami žáci přístup?

V době pandemie jsem se i já poprvé v životě nuceně seznámil s on-line výukou. Musím říci, že nepatřím mezi její stoupence, i když samozřejmě chápu, že jiné cesty nyní není. Nicméně při výuce dějepisu je podle mne obrovsky důležité vidět tváře studentů, jejich reakce, pocity, zvláště pak při probírání tak emotivních období, jako jsou 2. světová válka, nešťastná 50. léta v naší zemi, Pražské jaro či sametová revoluce apod. Při on-line výuce se emoce předávají hůře, není to ono. I při on-line výuce samozřejmě většinou vycítím, kdo spolupracuje a kdo je myšlenkami mimo. Nebudu říkat nic nového, děvčata jsou zpravidla pečlivější, pohodlnost je určitě bližší chlapcům, ale jsou i výjimky.