Proč jste se pustil zrovna do focení tak velmi těžkého tématu?

Prvotním impulsem byla moje osobní zkušenost s rakovinou krku s metastázami a následnou recidivou, která mě postihla ve čtyřiapadesáti letech v roce 2015. Prošel jsem při ní mnoha fyzickými a hlavně duševními proměnami. Na začátku je to obrovský zmatek, hledáte jakoukoliv pomoc od někoho, kdo to za vás všechno vyřeší. Totálně se vám přeskládají hodnoty. Nejdůležitější obrat nastal ve chvíli, když prognóza vypadala už beznadějně. Tehdy se přecvaklo něco uvnitř a já konečně pochopil, že to za mě nikdo jiný nevyřeší, že je to jen na mě. Po ukončení léčby jsem začal pociťovat nutkavou potřebu splatit jakýsi imaginární dluh. Tehdy se začala rodit koncepce projektu – otevřít téma rakoviny, kterého se lidé bojí a nechtějí o něm mluvit.

Jak to myslíte?

Diagnóza rakoviny je vnímána jako něco děsivého, něco, s čím nechceme mít nic společného, o čem se, pokud možno, nemluví. Nemocný se často setkává s tím, že ani blízcí přátelé s ním nejsou schopni komunikovat; mají strach – stydí se – nevědí co říct. Já jsem naopak potřeboval o všem otevřeně mluvit. Ve stejné době prodělávala rakovinu kamarádka mojí ženy, se kterou jsme se často o tom, co oba prožíváme, bez okolků bavili. Mohli jsme si z toho dělat i legraci, to bylo pro nás oba nesmírně úlevné.

Hromadné foto modelek a celého týmu, který se podílel na výstavě. .Hromadné foto modelek a celého týmu, který se podílel na výstavě. .Zdroj: Archiv Vladimíra Kožíška

Lékaři pacienty nevyslechnou?

Ve zdravotnictví je problém, že se bere tabulkově diagnóza a není čas řešit něco kolem. Budeme to léčit tak a tak, zaměříme se na výsledek, potom budeme případně řešit následky. Pacientů je moc a času málo. Výstava snad může přinést i lékařům a sestrám jiný pohled na onkologické pacienty. Onkolog Václav Pecha, spoluzakladatel pacientské organizace Mamma HELP, na niž navázaly Maminy s rakovinou, říkal, že v čekárně před jeho ordinací se pacientky bavily o tématech, která jsou pro ně velmi důležitá a na která v ordinaci rozhodně nezbývá čas. Pokud v reálu potkáte člověka, který vám řekne, že má rakovinu, většinou, tonete v rozpacích, těžko hledáte slova, nevíte kam s očima. My umožňujeme divákovi výstavy, aby překročil komfortní zónu, přišel opravdu blízko a v klidu se podíval do tváří těchto žen. Z jejich očí se dá vyčíst opravdu hodně. A když si k tomu přečtete další informace o jednotlivých modelkách , je to silné. Ty fotky to nádherně přenášejí. Svědčí o tom nespočet pozitivních ohlasů na výstavu. Ještě musím vysvětlit, že na oslovení „modelka“ jsme se domluvili na začátku projektu a je myšleno s největší úctou k těmto ženám.

Jak významnou roli v léčbě hrají pacientské organizace, jako například už zmíněné Maminy s rakovinou, které sídlí v Plzni?

Nezastupitelnou. Umějí nemocným na základě svých vlastních prožitků poradit, pomoci. Tak to nedokáže ani vystudovaný psychoterapeut, protože osobní zkušenost je nenahraditelná. Konkrétně Maminy s rakovinou se věnují všem onkologicky nemocným ženám z celé České republiky. A většina z nich je po léčbě rakoviny, některé z nich se stále léčí. A přes to mají sílu vyslechnout další nemocné ženy. Dělí se o zkušenosti, nač se například mají v léčení připravit, nebo shánějí peníze pro nemocné, které se ocitly v nouzi. Řeší řadu dalších věcí. K tomu je nutné připočíst množství administrativy a fůru jiné práce spojené s chodem kanceláře a prostor pro nemocné. Moc by pomohlo, a to hlavně nemocným, kdyby takové organizace mohly sídlit přímo v nemocnicích. Ale pokud vím, zatím je to tak jenom v Masarykově onkologickém ústavu v Brně.

Nejlepší čeští sportovní dřevorubci bojovali v Plzni za Plazou o kvalifikaci na Mistrovství ČR. V extrémním sportu o šesti disciplínách, při kterých každý závodník dokazuje rychlost, ale i zručnost v používání seker, ručních a motorových pil.
FOTO: Dřevorubci bojovali za plzeňskou Plazou o kvalifikace na mistrovství

Vraťme se ještě k focení. Proč jste si jako modelky vybral pacientky s rakovinou prsu?

Rakovina prsu je v ČR nejčastější ženské onkologické onemocnění. Tuto diagnózu měla i kamarádka mé ženy, o které jsme již mluvili. Před chemoterapiemi se nechala ostříhat dohola a svůj nový černobílý portrét dala na facebook. To byla hrozná síla a mělo to i obrovskou pozitivní energii. Měla na to moc pěkné ohlasy. Byl to jeden z prvních podnětů ke vzniku projektu.

Mluvil jste o tom, že z očí vyfocených žen je možné hodně vyčíst. Byly pro vás právě oči modelek nejdůležitější?

Portréty byly focené v přirozeném světle, hodně z blízka portrétním objektivem s velmi malou hloubkou ostrosti. Je to natural portrét, pohled do očí je velmi intenzivní, ostrost je jenom na očích a ústech a vše ostatní ustupuje do pozadí. A chtěl jsem, aby u portrétu byly dostupné i doplňující informace – křestní jméno s rokem narození, diagnóza, strohý průběh léčby, motto a doplňková fotografie modelky s někým blízkým nebo na oblíbeném místě. Například naše první modelka a tvář celého projektu Tereza má u portrétu motto: „Prožívat štěstí ze zrození v blízkosti smrti? Ano, jde to…“Když si k tomu přečtete informace o diagnóze a léčbě, jste nuceni se znovu podívat do jejích očí, pak celý příběh nabývá další rozměr. Je to velice emotivní zážitek, nutí vás to k zamyšlení, ale je v tom i naděje. Na zahájení výstav jezdila i část našich modelek, doufám, že to tak bude i ve FN Plzeň. Je to asi ten nejsilnější zážitek, vidět ony úžasné a krásné ženy naživo. Bohužel příběh jedné z modelek se uzavřel v lednu 2020. Nezbývá, než to s pokorou přijmout.

Zakončení hudební sezóny 2021/2022 se neslo ve velkém stylu.
Mladý Plzeňan Václav Benjamin Špíral složil symfonii, kterou i sám diriguje

Vypadá to, že focení modelek a příprava výstavy byla pro vás jakousi terapií… 

No terapií byl spíše předešlý projekt související také s rakovinou – tvorba a vydání knihy Šumava Františka Malocha. Ten vymyslela moje manželka Martina, rovněž vášnivá fotografka. Přišla s ním v roce 2015, tedy v době mojí nemoci. Byla to vlastně rekonstrukce 100 let starého putování plzeňského botanika profesora Malocha po Šumavě. Dva roky jsme na této knize intenzivně pracovali, mezi ozařováním a chemoterapiemi jsme jezdili a chodili po Šumavě a fotili místa, kudy Maloch tehdy procházel. To byla opravdu ta nejlepší terapie. Ale zpět k výstavě. Práce na ní byla hodně náročná,bez Martiny a dalších spolupracovníků bych to nedokázal. A máte pravdu, že to focení byla vlastně také terapie, fotili jsme na hezkých místech, hledali nejlepší světlo, povídali si u toho o všem možném. Ten projekt nás nesmírně obohatil, a myslím tím nejen sebe a Martinu, ale také naše modelky. Vím to od nich. Vlastně vděčím rakovině za mnoho pozitivních a úžasných věcí, včetně obou těchto projektů. Nakonec ta nemoc ovlivnila i mojí současnou práci.

Práci?

Před nemocí jsem měl fotografování jako zálibu, živil jsem se prodejem audiovizuální a filmové profesionální techniky, což bylo pracovně hodně náročné. Když jsem onemocněl, musel jsem tuto činnost kvůli léčbě utlumit. Pozvolna jsem se přeorientoval, částečně také i díky oběma uvedeným projektům, na služby v oblasti filmu a fotografie, které jsou v současnosti mojí hlavní obživou.