Vše se událo dopoledne 8. června 1970. V letadle typu Iljušin Il 14, mířícím z Karlových Varů do Prahy, bylo kromě tří členů posádky 24 cestujících. Osm z nich však patřilo k partě, která do Prahy nechtěla.

Byli jimi Jiří Galásek (22), Rudolf Čihák (25), Jaroslav Pour (21), Josef Procházka (23), Eva Galásková (19), Marie Procházková (18), Věra Klementová (19) a Stanislava Čiháková (24) s dvouletou dcerou, všichni z Karlovarska. Tři manželské a jeden partnerský pár.

O tom, že v té době byly bezpečnostní předpisy na úplně jiné úrovni než v současnosti svědčí i to, že na palubu bez problémů pronesli pět pistolí, nůž a šroubovák. Krátce po startu pak letadlo unesli. Piloti nejprve nechtěli uposlechnout, ale pod pohrůžkou střelby názor změnili a po jedenácté hodině přistáli v Norimberku.

O případu samozřejmě informovala i plzeňská Pravda. Nejprve dvěma krátkými zprávičkami, posléze rozsáhlejším materiálem. V tom přinesla i úryvky ze spisů Odboru vyšetřování StB v Plzni, který případ prošetřoval.

„Seděla jsem na zadním sedadle. Asi po deseti minutách letu se zvedl neznámý mladík, postavil se do uličky mezi dveře východu z letadla a zvolal: Ani hnout, jasný?! Držel pistoli a mířil do přední části letadla,“ přinesla tehdy Pravda výpověď Jindřišky Hotmarové, jedné z cestujících.

Vypovídal i pilot Miloslav Přikryl. „Zjistil jsem za sebou nějaký pohyb. Slyšel jsem, jak kapitán hovoří k někomu v zadní části kabiny asi v tom smyslu: Co blázníte, chlapci? …Vyzýval nás, abychom okamžitě zatočili doprava a letěli na západ. K tomu dodal: Buď poletíme na západ, nebo celou posádku postřílím, je mi všechno jedno!“ líčil dramatické okamžiky.

Únosci se dokonce nebáli ani sáhnout pilotům do řízení. „Začal jsem pozvolna zatáčku doleva, načež neznámý na mne začal křičet „Doprava!“, levou rukou vzal volant řízení a prudce jen naklonil na pravou stranu. Protože se letadlo prudce naklonilo, odrazil jsme mu ruku z volantu. Řekl jsem mu co blázní, že to spadne,“ pokračoval pilot.

Oddychnout si mohla posádka až po přistání v tehdejší Německé spolkové republice. „Podle intonace hlasu bylo poznat, že je ochoten ihned střílet. Prakticky jsem si nebyl jist, co udělá,“ končil svůj popis únosu Přikryl.

V článku Pravda přinesla i podrobnosti o jednotlivých únoscích.

Posádka s ostatními cestujícími se ještě téhož dne vrátila do Československa. I když československá strana žádala o jejich vydání, dočkali se únosci soudu v Německu. Na podzim pak trojice Galásek, Čihák a Procházka vzhledem k tehdejším zákonům dostali trest na 2,5 roku, ostatní vyvázli s kratšími podmíněnými tresty.

Ke zpřísnění zákonů došlo až později. Pachatelé známějšího únosu, k němuž došlo na den přesně o dva roky pozděj a byl při něm při letu z Mariánských Lázní zastřelen jeden z pilotůi, tak už dostali nepodmíněné tresty od 3 do 7 let. Hlavnímu organizátorovi Lubomíru Adamicovi, který ve vězení spáchal sebevraždu, hrozilo až doživotí.