Už po druhé světové válce se Jaroslav Pašek přistěhoval do Chebu. Každému Chebanovi musí být jeho příjmení povědomé. Do dnešní doby je totiž na chebském náměstí Krále Jiřího z Poděbrad železářství, které nese jeho příjmení.

Vaše jméno lidé znají. Přibližte našim čtenářům, jak jste se vlastně do Chebu dostal.

Narodil jsem se v Lipsku, protože tam byl otec v učení. Pocházel ale z Plzeňska, a tak jsme se tam vrátili. V Plzni jsem se pak vyučil jako obchodní příručí u firmy Navara. V době okupace jsem byl totálně nasazený u Luftschutzu. Po válce se projevila má touha podnikat. Osídlovalo se v té době vlastně pohraničí, a protože jsem Cheb znal, řekl jsem si, že bych mohl začít zde. Bylo mi jasné, na jak výhodném místě Cheb leží.

Jaké byly vaše začátky v Chebu?

Ještě před válkou zde tři železářství byla. Ta po válce potřebovala kvůli odsunu personálně obsadit. Já jsem dostal do národní správy to nejmenší, číslo popisné 27, které bylo v místech, kde se teď prodává zmrzlina. Pak ale přišlo znárodnění a dvě malé prodejny se zrušily a přesunuly do prostor, kde je železářství v současné době. Po několika letech úřednické kariéry na podnikovém ředitelství tehdejšího národního podniku Kovomat jsem se vrátil do provozu. A vydržel jsem tam vlastně do důchodu. Pak jsem prodejnu předal synovi, který prodejnu po revoluci koupil.

A vzhled železářství se vůbec nezměnil?

Opak je pravdou. Při obnově historického jádra Chebu jsem se staral o to, jak prodejnu zmodernizovat a vylepšit. Díky porozumění místních funkcionářů se to povedlo. Původní dvůr jsme nechali zastřešit a prodejnu jsme ‚zvedli‘ také do prvního patra. Byla to první samoobsluha průmyslového zboží v republice. Jezdili se sem dívat všichni vedoucí. Obdivovali ji ale i cizinci.

Takže jste se celý život věnoval jen obchodu?

To ne. Bylo to sice mé zaměstnání a zároveň také hobby, měl jsem také mnoho mimopracovních aktivit. Věnoval jsem dobrovolným hasičům, hrál jsem divadlo, ale nezanedbával jsem ani sport. Ten spíš organizačně. Věnoval jsem se také výchově učňů. Dvě zaměstnankyně , Eliška a Marie, sem nastoupily v šestnácti a vydržely zde až do důchodu.

Před dvěma týdny jste oslavil krásné 90. narozeniny. Prozradíte nám recept, jak se dožít tak úžasného věku v tak dobré kondici?

Vždy jsem dbal na zdravou životosprávu. Třeba tlusté maso jsem nikdy nejedl. Ale taková rajčata, ta mám doteď moc rád. Každý den piji rajčatovou šťávu. Také jsem hodně času trávil na čerstvém vzduchu.

Jak se díváte na dnešní dobu? Mnozí lidé kritizují, že třeba mladí nevědí, co jsou autority…

Každý v sobě máme dobro a zlo. Je ale otázkou, co nás ovládne. Bohužel, dobrých příkladů je málo…

Čemu se ve volném čase věnujete?

Bohužel mě trápí nohy, tím jsou mé koníčky omezené. Zajímám se o dění okolo sebe, především o politiku a sport. Také rád luštím křížovky.

Jistě vám dělá radost také rodina. Jak je velká?

Mám dva syny, pět vnoučat a sedm pravnoučat.

A co byste popřál našim čtenářům?

Aby se se mnou radovali z toho, jak se města, nejen Cheb, stále rozvíjejí. Pořád mám radost z toho, když se dozvím, že se v Chebu nebo i v celé republice něco povedlo.