„Nemohu si zařídit práci z domova, dělám ve fabrice. A i kdybych mohla, jak bych asi zvládla dvě děti a ještě zaměstnání?“ ptá se smutně. „To si také nikdo neuvědomuje. Maminky můžete pracovat z domova. Ty, které to zvládají a nezblázní se, opravdu obdivuji.“
Na dceru ve školce a syna v první třídě je sama. „Bývalý přítel a otec dětí nefunguje, babičku máme v Karlových Varech. A i kdyby byla v Chebu, jsou návštěvy příbuzných zakázané. Děti jí teď dávat nemůžu, aniž bych porušila vládní nařízení. A pokud bych jí je dala, tři týdny bych je nemohla vidět. Synovi je pět. Umíte si představit, že nevidíte tři týdny pětileté dítě, které je na vás fixované? Já tedy ne. Tento týden mám kvůli jarním prázdninám dovolenou, další minimálně dva týdny si ale musím vzít ošetřovačku. Nemůžu si přeci celou dovolenou vyplýtvat na uzavření školky a školy.“
Jenže s tím, co dostane na ošetřovném, nevyjde. „Už takto žijeme z ruky do úst, i o tisícovku méně je pro mě velký problém. To ale nikoho nezajímá, prostě si mám nějak poradit. Žádná pomoc, jen příkazy a zákazy,“ posteskla si. A nejde jen o to, že přijde o finance, má strach, že by také mohla přijít o zaměstnání. „Nevím, jestli to potrvá tři týdny, měsíc, dva měsíce. Nikdo to neví a já už nevěřím, že je to na tři neděle. Může to trvat až do konce školního roku. Jestli nebudu moct chodit do práce, přijdu o ni. A co pak? Máme jen jeden příjem, když nebudeme mít ani ten, tak se můžeme jít pást,“ řekla nešťastná maminka.
„Já chápu, že se musí něco dělat, ale takováto chaotická a někdy i nesmyslná nařízení k ničemu nevedou. Školu uzavřou, pak otevřou pro první a druhé třídy, pak zase uzavřou. Jsem z toho psychicky vyčerpaná. Dneska nevím, co vymyslí zítra a co začne platit pozítří,“ dodala.
